Definice optimismu: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!

V Anglii nám začaly velikonoční prázdniny. Od současného školního roku se ale liší jen tím, že nevstávám se slepicemi, abych cizím dětem dala úkoly a jejich rodičům další práci, stejně jako cizí učitelky nepřidělávají práci mně.

Mohu proto na internetu pozorovat, jak lidé s rozvahou využívají získaný čas k osobnímu rozvoji, rodinným hrám, pečení, sportu, ručním pracím či hře na hudební nástroj. Je však důležité si uvědomit, že i největší optimisté a akčňáci, kteří na netu s úsměvem prezentují pekáč buchet na stole i na břiše, zakouší také chvíle krize spojené s odnětím svobody, ztrátou starého života a nejistotou z budoucnosti blízké i vzdálené. A každý z nás chvílemi do jisté míry zakouší strach, smutek či hněv, a cítí se jednou dole a jednou nahoře. Ono se o těch negativních pocitech spojených s nuceným domácím vězením sice mluví ve zprávách, ale už ne tolik na sociálních médiích, a tak s dovolením začnu.

#UžMěToDěsněTočí (#AleFaktDěsně)

Po většinu dní zvládám výborně, koneckonců jsem velký introvert, ticho a samota jsou pro mě lázně. Jsou ale chvíle, kdy už mi to celé maximálně leze na bednu, především když je hezky a nemůžeme ven. Bydlíme v malé bytovce bez balkonu, o zahrádce nemůže být ani řeč, procházky přírodou v Londýně nehrozí a i v parcích, jediných zelených plochách velkoměsta, je lidí jak psů. Navíc tam máme dovoleno jen se procházet nebo cvičit, a ne sebou fláknout na deku a s kafem a knihou se rochnit na sluníčku, jako to dělají lidi s domy se zahradou. A jestli se v parcích nepřestanou nezodpovědní jedinci scházet s kamarády, tak budeme mít zaracha i na ty procházky.
No a pak je tu hlavně ta nejistota z budoucnosti. Jak dlouho to bude ještě trvat? Když jsme kdysi byli kempovat uprostřed panenské britské přírody a šest dnů ze sedmi pršelo, bylo to náročné, ale věděla jsem, že každým dnem jsem blíže teplu, suchu a normálnosti domova. Ale kdy skončí tohle? Přežijeme to ve zdraví? Kdy zase uvidíme svou rodinu a kamarády? Vrátíme se do léta ještě do školy? Pojede v červenci dcerka na svůj první tábor a my pak na dovolenou? (V lednu jsme objednali zájezd do Itálie :) )

#NesnášímNákupy

Jsou lidi, kteří nenávidí nákupy. Mně třeba nevadí, tedy s výjimkou shánění dětských školních bot, to je za trest, ale jídlo nakupuju celkem ráda. Teď už však ne. Nejdřív je totiž třeba zvolit správnou dobu na nákup – ani brzy, kdy je tam moc lidí, ani příliš pozdě, protože to už zase není co kupovat. Pak si člověk na sebe musí vzít ochranný oblek (ještě že mám praxi z komunistických branných cvičení), následně vystát půl hodinovou frontu na vstup, ještě v krámu rychle vymyslet, čím nahradit věci, které nemají (bude ještě vůbec někdy mouka a droždí?), a poté se doma zase vysléct a vybalit nákup tak, aby se nekontaminoval zbytek bytu. Vopruz. Stýská se mi po dobách, kdy jsem se večer cestou z práce zastavila v našem malém Coopu, abych se podívala, jestli nemají zlevněné nějaké lahůdky, nebo si tam naopak ráno koupila ke snídani čokoládový croissant. To mi teď připadá jak sci-fi!

#MilujuSvéDěti

Samozřejmě že miluju své děti. Moc! Jen bych si od nich teď taky někdy ráda trochu odpočinula. A už vůbec se v této souvislosti nebudeme bavit o úkolech, vaření, výběru jídel, úklidu pokoje a hlavně ne o tom, jak pěkně se do sebe dvě roztomilé holčičky dokážou navážet. Prosím školuuuuuuuuuuuu!

#MilujuManžela

Manžela pochopitelně taky miluju, (se střídavými úspěchy) už patnáct let. Ale taky si od něj ráda odpočinu. Proto vroucně miluju i jeho zaměstnavatele – státní dráhy – a jsem neskutečně hrdá na to, že si mou drahou polovičku vybral k tomu, aby v této kritické době dál sloužila vlasti. Jen tak dál! (Tak jistě, že o něj mám obavy a radši bych ho měla doma, ale že jo.)

#SvětloNaKonciTunelu 

Jeden by se v té trudomyslnosti lehce utopil. Je sice důležité si připustit, že toho někdy máme plné kecky a mluvit o tom, ale také je třeba se tomu pokud možno nepoddat. Tuhle jsem měla děsnou krizi, pěkně jsem se ve všem plácala, užírala se a nevěděla, co se sebou; k dovršení všeho jsem místo rozumného zacvičení si nerozumně žrala čokoládu (jako by nestačilo, že jsem se ten den zadýchala po padesátimetrovém běhu na autobus - ano, tak jsem teď fit!). Až večer mě pak nakopl příspěvek od zdravotní sestry, který někdo sdílel na internetu: Psala tam, že je sice těžké být zavřený sám doma, ale ještě těžší je sám ležet na JIPce; je náročné pracovat s dětmi z domu, ale mnohem náročnější je teď pracovat v nemocnici a ona by dala nevím co za to, aby mohla být doma zavřená se svými třemi dětmi; je těžké nevidět svou rodinu, ale ještě těžší je cizím lidem oznamovat, že jejich nejbližší už se domů nikdy nevrátí.

Pobrečela jsem si u toho, znovu se pomodlila za všechny úžasné a statečné zdravotníky, a uvědomila si, že i v této těžké době mám pořád  víc důvodů k radosti než ke smutku. A že můj život je vlastně pořád krásný – jen trochu jinak, než předtím, stejně jako že věta "nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř", je vlastně vrcholem optimismu. A tak se teď loučím a půjdu vymalovat koupelnu, pak se s kafem natáhnu na gauč, otevřu okno dokořád a začtu se do knižní novinky své oblíbené autorky. A večer si pustím nějakou skvělou komedii, budu přitom dětem háčkovat košíčky na velikonoční vajíčka, a zítra ráno zadělám na jidášky - už měsíc si na ně v mrazáku syslím polské droždí. Tak krásné Velikonoce  – svátky zázraků, naděje a nového života! 

#ZvládnemeTo