„Je tvoje sklenice poloprázdná, nebo poloplná?

zeptal se krtek. ‘Myslím, že jsem rád, že mám sklenici,‘ odpověděl chlapec“ (Ch. Mackesy). Nevím, čím to je, ale většina zpráv v médiích je špatná, smutná, depresivní a často až katastrofická. Není divu, že je pak většina lidí 

vystreslých a nakrklých, případně se bojí budoucnosti. Vlivem toho si pořád na něco stěžují a nebo řeší kraviny, protože čím srdce přetéká, to ústa mluví, a tím se pohybují v začarovaném kruhu negativity. Radši jsem kvůli tomu přestala sledovat zprávy a jen každý den na internetu přeběhnu hlavní titulky, abych věděla, co se ve světě děje. Po zbytek času se snažím krmit hlavu a mysl něčím optimističtějším, už proto, že jsem zjistila, že když se člověk soustředí na něco pozitivního, tak je mu lépe na duši i na těle, a veselá mysl – půl zdraví! Máloco také jednomu dodá energii jako to, když začne hezky mluvit o někom druhém, ať už v jeho přítomnosti nebo za jeho zády.

A protože už je ta zima úmorná a ze všech stran na nás útočí koronavirus (případně masivní hysterie s ním spojená), je na čase dodat si trochu dobré nálady, myslet na něco hezkého a být za to rád.

Desatero radostí

1. Žiju, vidím, slyším, cítím a chodím. To nemůže říct každý. Stejně jako to, že bydlíme v zemi, kde je mír a svoboda.  
2. Mám co jíst, co pít, co si oblékat a dokonce mám na výběr! Ani to není taková samozřejmost, jak se nám zdá.
3. Známá zdravotnice říká, že dojít si na záchod by mělo být důvodem k neskutečné vděčnosti. Já bych k tomu připojila i to, že máme toaleťák.
4. Bydlím v teplém suchém domově, a ne pod studeným mostem.
5. Už od pondělního rána se těším na pátek, ale co by za moje placené zaměstnání jiní dali? Ve světě přece žije víc než 27 milionů tak zvaných moderních otroků.
6. Mám manžela a děti (i když mi občas lezou na nervy, ale já jim ostatně taky, takže jsme si fifty fifty :) )
7. Na rozdíl od 775 milionů lidí umím číst, psát a počítat. Už dvacet let sice čekám, kdy v praxi využiju algebru, ale holt nemůžu mít všechno.
8. Denně koukám na předpověď, jestli už po třech týdnech konečně přestane pršet (nepřestane) nebo zda se aspoň oteplí (neoteplí). Ale zase už je březen a to začíná jaro. Minimálně všude v Londýně kvetou sluníčkové narcisy, takže i ty zimní plískanice jsou takové barevnější.
9. Sice nám v poslední době trochu padala wifina, což bylo velice otravné, ale zase je třeba vzít v úvahu, že víc než polovina světa nemá internet vůbec, natož aby vlastnila počítač, notebook, tablet a utržené sluchátko. A co teprve ta internetová data v mobilu!
10. Mám skvělé přátele, s kterými můžu zajít na kafčo, pořádně pokecat a uvést přitom svět na pravou míru, jak se říká tady v Anglii. Jsem požehnané děvče!

Bonusová vděčnost:

V pátek se u nás ve škole zastavila jedna maminka, jejíž rodina se loni po několika letech u nás odstěhovala. Své dítě sice nepřivedla, ale i tak bylo fajn vidět aspoň ji a trochu popovídat a zavzpomínat. Přišlo nám velice hezké, že si vůbec udělala čas na chvíli za námi zaběhnout (mohla místo toho jít do výborné kavárny hned vedle školy), a to jsme ani netušili, že nám při rozloučení předá krabičku luxusních mini pralinek. Prý ať si ten pátek osladíme.

S kolegy jsme usoudili, že bonboniera není dost velká na to dát ji do sborovny – ještě by někomu bylo líto, že na něj nevyšlo – a tak jsme ji za stálého blahořečení štědré mamince snědli sami. V podstatě jsme se vlastně obětovali pro zdraví kolegů, protože nepřiberou, nezvedne se jim hladina cukru a nebudou si jim kazit zuby. Škoda, že neumí česky a nepřečtou si to tu, měli by další důvod k vděčnosti!    

.