Pravé páteční pařby

Miluju pátek! Kdo taky ne? I v práci je to trochu volnější (všichni melou z posledního), a každý se těší na zasloužený volný víkend. Páteční večery jsou takové  oslavy konce týdne, což kdysi za mých teenagerovských let znamenalo

vyrazit do šumu či posedět s kamarády v hospůdce. Hlavně nesedět doma jako ti starci nad hrobem, co už neví, jak se bavit! (Starci byli v mých náctiletých očích samozřejmě lidé nad dvacet pět let.)

Nad tím vším jsem tuhle s úsměvem rozjímala, když jsem ve svém téměř důchodovém věku sedmatřiceti let trávila páteční podvečer tříděním hromady špinavého prádla. Zároveň jsem přemýšlela, jestli se později večer rozšoupnu tím, že si předvařím brambory na knedlíky, a nebo jestli zapařím v obývaku se smetákem, a pak potečou proudem litry nazlátlé tekutiny s kopcem pěny, to jest kýble vody s jarem na vytírání podlah. Trpké dilema jsem vyřešila prozaicky – v obývaku jsem zhasla, zavřela dveře a přesunula se do druhé místnosti; binec, který nevidím, ten jakoby nebyl. Tím spíš, že jsem v rodině jediná, kdo ho vidí.

Za mého vševědoucího mládí patřily páteční večery také filozofickým debatám o životních pravdách nad sklenkou uzrálých hroznů, u níž jsme se s kamarády vzájemně utvrzovali v tom, že „in vino veritas“ (ve víně je pravda), což dodávalo našemu plkání rádoby intelektuální nádech. I na to jsem teď myslela, když jsem potřetí, s lehce zvýšeným hlasem, procedila mezi zubama větu „ukliďte si pokoj, převlečte se do pyžama a vyčistěte si zuby“, načež jsem na dětskou nechápavou otázku „a proč?“ potřetí zavyla: „Protože jsem řekla!“. Tolik k současným intelektuálním pátečním debatám.

O filozofování a diskusích o životě se u mě s dvěma dětmi a prací na plný úvazek obecně nedá příliš moc mluvit, pokud tedy do toho nezapočítám ojedinělý příspěvek do živé debaty na sociálních sítích na téma spaní potomků, vyrážka na břiše, problémy se vztahy či plány do budoucna (rovná se, co kdo bude vařit v neděli). To vše samozřejmě jen pokud z posledních sil vykřešu energii připojit se na síť a neodpadnu hned po pověšení vypraného prádla, úklidu kuchyně a zahnání dětí do postele.

Je skoro až komické, jak se život a názory za dvacet let změní, a jak člověk dělá přesně to, čím kdysi opovrhoval. Jediné, v čem jsem stále stejná, je averze k televiznímu vysílání, takže sice neusínám jako ti přísloveční starci nad hrobem u bedny, ale zato se někdy zoufale snažím, abych neusla už v devět večer u knižního thrilleru.

Ale zato teď umím něco, o čem se mi dříve ani o nejbujarejší páteční noci nesnilo: Během následujícího sobotního dopoledne nakoupit, uvařit, upéct, vyprat další pračku a odpovědět na tisíc všetečných otázek.  A i když ty pátky nejsou možná tak vzrušující, jako bývaly, tak bych vlastně neměnila; a ano, dokonce se mi ty klidné večery doma líbí a těším se na ně. No ale teď už fakt jdu vařit ty brambory a pověsit prádlo, než vytuhnu tady na blogu. Koneckonců je teprve půl deváté a noc je ještě mladá!