Z britského deníku českého metereologa - amatéra

Pobývá-li člověk na ostrovech, oddělených od starého kontinentu kanálem La Manche (anglicky zvaný (English) Channel, ne La Manche drain!), nemůže se nezmínit o počasí, jímž je Británie světově proslulá.

 

 

Úvodem musím potvrdit jednu pověst o místním počasí a vyvrátit druhou. Tak za prvé je pravda, že zdejší počasí je značně proměnlivé, hlavně na jaře a na podzim. Déšť, vichřice, smršť a následně svícení Oskara přicházejí v hodinu, kdy je neočekáváte, ale zase by bylo přehnané tvrdit, že se barva nebeské klenby mění každých 3600 vteřin. Prakticky to ale třeba vypadá tak, že celé dopoledne svítí sluníčko, pak se na obzoru objeví mráček. Čech v Česku by si řekl, že z toho mraku pršet nebude a nechal deštník doma – a hle, za dvacet minut už vypadá takovýto Čech v Anglii jako zmoklá slípka.

Za druhé je třeba pokusit se o vymýcení zakořeněné představy, že Britové vždy, všude, za všech okolnosti a s horoucím nadšením hovoří o počasí a střídání studených a teplých front. Ve většině brožurek a průvodců ích samozřejmě najdete radu, že nevíte-li, o čem mluvit, začněte o počasí a bude to přijato s povděkem. No nevím, nezdá se mi, že by tu o dešti konverzovali víc než my, a že by vám za každou zmínku o psím počasí líbali ruce. Ale možná je to jen vyhraněná současná politická situace, co zaměstnává lidská srdce a tudíž i ústa víc než letošní velmi chladný květen.

Británie má, podobně jako naše matička vlast, oficiálně čtyři roční období, jež se zde navzájem odlišují tak, že počasí je pořád stejné, jen teplota je o deset až patnáct stupňů vyšší nebo nižší. Určit jednotlivé roční období je někdy možné pouze a jedině podle kalendáře, nikoli přírody. Přirozený chod ročních období tu má totiž v porovnání s Českem metabolicko-spánkovou poruchu. Matka (čímž myslím přírodu) se začne probouzet hned po Novém roce, pokud teda vůbec usne, protože často je možné ještě v prosinci spatřit čile poletující hmyz. V lednu tedy začne na dveře nesměle ťukat jaro a v parcích a na zahrádkách vyrazí sněženky. V půlce února už ťuká trochu netrpělivěji, načež týden na to dveře drze vyrazí. Začátkem května rozkvetou hrdé narcisy, první pampelišky stydlivě rozevřou žlutý slunečník, stromy se zahalí do svatebních šatů a Angličané oblečou kraťasy.

Ne, že by bylo takové horko, asi 15° C, ale místní lidé to s tím oblečením vážně moc nehrotí. Když zde před lety pracovala vzdálená příbuzná zvaná teta Věra, vzpomínala, že dítka běhávala v lednu v podkolenkách, čímž chtěla demonstrovat mírnost britských zim. Pravda, zima tu je mírná, když jednou za rok napadne pět centimetrů sněhu, je z toho obrovská kalamita, ale nezdá se mi, že by pět stupňů nad bodem mrazu byla vhodná teplota na chození v podkolenkách či dokonce naboso, univerzální to místní (zlo)zvyk. Cituji jednoho usedlíka: „Ponožky??? Proč bych měl nosit ponožky? Vždyť mám boty, ne?“

Inu, až se jich ve stáří klouby zeptají, co si v mládí oblékali...

Doufám však, že vy se nedáte západní módou strhnout. Chce to hlavně klid a nohy v teple!