Anglicky dobře a zvučně

aneb "Stop knitting my head - Přestaň mi plést hlavu!" <*)))<   Jedním z důvodu, který žene tisíce mladých Čechů do autobusů linky Praha-Londýn, je kromě neúspěchu u přijímacích zkoušek na VŠ a neochoty zapojit se

 

do budování našeho kapitalistického státu touha naučit se angličtině. A ta je pak také to, s čím tu nejvíce zápasíme. 

Když jsem před osmi lety dorazila do Londýna, byla jsem sice schopna se víceméně domluvit, ale byla to bída s nouzí jak po stránce gramatické, tak co se slovní zásoby týče. Moje aupair rodina mě pak navíc začala po čase tyranizovat tvrzeními, že se moje angličtina nejen nelepší, ale dokonce horší. Nechtěla jsem být přehnaně sebekritická, ale uvědomila jsem si, že si např. celkem v pohodě vystačím s pouhými šesti slovesy – to be (být), to have (mít), to make / to do (dělat), to eat (jíst), to spoil (zničit) a to put (všechno ostatní, co potřebujete vyslovesit, položením počínajem a mazáním chleba konče).

Celkem bez problémů jsem také občas znenadání a zcela spontánně přecházela z angličtiny do češtiny nebo ze zbytku paměti vylovila nějaké to německé slůvko; na poště jsem několikrát naprosto suverénně žádala o “seven marks to Europe” a vůbec mi na tom nepřišlo nic divného. (Je s podivem, že ani paní pokladní ne a inteligetně vyvalila sedm známek, za kteroužo chápavost jí zpětně děkuji.)

Angličtina je jazyk záludný a rafinovaný; jehož zákeřnost spočívá především v tom, že jinak se píše a jinak čte. Např. slůvko ”cupboard” (skříňka) se jako ve většině normálních jazyků nečte prostě ”cupboard”, ale ”kabt”, což považuji za ránu pod pás, protože to většina začátečníků není schopná najít ve slovníku, a je to pro ně tudíž neporozumitelné. Má to však i své výhody, které ovšem plně objevila, pochopila, využila a rozvinula až moderní esemesková doba. Rozdíly v psanosti a čtenosti působí totiž to, že dvě graficky naprosto odlišná slova jsou naprosto totožná foneticky, tudíž je možno je nahradit a ušetřit při mačkání zpráv tolik potřebné a tolik drahé znaky. Takže ”for you too” může vypadat jako ”4 u 2” (ušetří 6 znaků), ”See you tomorrow” jako ”C u 2moro” (ušetří dokonce 7 znaků), atd. Takové možnosti nám čeština poskytuje jen velmi limitovaně; no uznejte sami, kolikrát jste do esemesky potřebovali napsat me2d?.

Jako má každá mince dvě strany, má i toto kromě velkých výhod i nemalé nevýhody. Šestiletý chlapeček v mé aupair rodině třeba jednou přišel za maminkou s plačtivým dotazem, jestli si ho vážně koupili? Maminka nechápala, jak na to přišel, a tak chlapec ukázal vychrtlým prstíčkem na svou fotku z dětství, na níž je zachycen ve slušivém námořnickém oblečku s nápisem ”sail” (plavit se), jež se ovšem čte podobně jako ”sell” (prodávat) či dokonce stejně jako ”sale” –  sleva, výprodej. Chudák dítě!

Nemalé potíže působí v angličtině také přízvuk, daný stylem výslovnosti horká brambora v puse. Marně se do toho snažím proniknout, a když už se mi podle mého názoru zadaří, většinou mé okolí odmění mou snahu shovívavým úsměvem a komentářem typu: ”Ty máš tak roztomilý český přízvuk! ” Připadá mi na oplátku velmi roztomilé, když mi někteří lidé v Česku říkají, že mám přízvuk anglický. Haha! Přátelé, kdeže anglický, ale zpěvný západočeský!

Když si toto všechno uvědomíme, společně s faktem, že chtě nechtě, na jeho popularitu nehledě, angličtina JE cizí jazyk, není divu, že člověk občas nerozumí nebo plácne nějakou tu hloupost. Zvláště pro začátečníka je proto vhodné osvojit si hned několik výrazů pro vyjádření neporozumění. Ovládáte-li jich totiž několik, vyhnete se trapné a zoufalé jednotovárnosti konverzace, kdy pořád jenom dokola opakujete ”pardon me?” Když to ovšem vhodně prostřídáte se ”sorry? ”, "what did you say?", ”I don´t understand” či prostě přihlouplým výrazem obličeje, je hovor hned pestřejší.

Obecně se o cizích jazycích tvrdí, že není tak důležité porozumět každému slůvku, jako správně zachytit význam věty, celku. To je pravda. Někdy ovšem jedno malé slovíčko může vést k jednomu velkému trapasu. Po mém příjezdu do Anglie napadl sníh a holčička, o níž jsem se starala, se mi jednou ráno zeptala, proč sníh mizí. Vysvětlila jsem jí, že to je teplem. Zatvářila se udiveně, a tak jsem jí podala velice odborný a sofistikovaný výklad o tom, že jakmile rtuť teploměru překročí jen o desetinku 0°C, může se sice lidsky zdát, že je zima, ale sníh začne mizet, protože pro něj už je moc teplo. Potom jsme nasedli do auta a jeli do školy a najednou slyším holčičku, jak se ptá tatínka: ”Tati, proč mizí sněžní leopardi? Alena říkala, že je to teplem... ”