Jak jsem se stala slepicí

Ke slepici jsem nikdy neměla daleko. Zvlášť k té zrzavé, jež nám pravidelně spolu s dalšími sousedovými běhnami vydatně hnojila cestičku k zahrádce a silnými vrstvami zeleno-hnědo-šedého trusu vytvářela na  bílých teniskách,

Šup zpátky do vykydaného kurníčku! ( )

jež byly tehdy v módě, zcela nemoderní maskáčový vzorek. 

Ze sousedovic chovu si ještě vybavuji mladého kohoutka, který se nedal nazvat jinak než bastardem. Ten totiž pravidelně a zcela zákeřně útočil na sousedovic dceru, a my ostatní se mu proto raději obloukem vyhýbali, i když to znamenalo prodloužit si procházku v trusím potoku o několik metrů. Nevím, jakou měrou se bastard podílel na rozšíření chovu nosnic, ale co mě se týče, ani sekera ho nebyla hodna.

Netřeba se proto divit, že kromě slepice na paprice, kuřecích nuget a míchaných vajíček na očesnekované topince jsem k těmto ptákům chovala vztah zcela chladný, ba téměř mrazivý. Ledy prolomily až dobrácké slepice, které se od mé tehdy dvouleté dcery nechávaly radostně krmit starým chlebem. Bohužel vztahy s majiteli přátelských slepic (jiní sousedé, ne majitelé kohouta – bastarda) klesly hluboko pod bod mrazu poté, co můj tatík omylem jednu dobráckou běhnu přejel.

V Londýně jsem si slepic a kuřat všímala maximálně v chladicích a mrazicích boxech. Změna nastala poté, co mi ve škole někdo hodil do přihrádky leták s nabídkou „živých vajec“. Matně se mi vybavilo, jak jsem kdysi v jedné škole kuřátka viděla a jak moc se to dětem i jejich rodičům líbilo. I zašla jsem za ředitelkou, blížil se zrovna konec finančního roku a byl vydán zákaz vešekerého objednávání pomůcek překračujících částku L2, jestli bych mohla deset „živých vajíček“ za L260 objednat. Ředitelka zašla za finanční ředitelkou, řekla jí, aby vyškrábala zbytky ze všech rozpočtů, a tím budoucím kuřátkům v naší předškolní třídě požehnala.

Vaječný program je velmi prostý a naprosto přizpůsobený velkoměstským laikům, kteří mají o životním cyklu slepic jen velmi, ale velmi mlhavou představu. V pondělí dorazí do školy farmář s inkubátorem, chovným boxem, hoblinami, krmením, miskou na vodu, žárovkou, náhradní žárovkou, manuálem a kartonem s deseti vajíčky. Farmář všechno nastaví, všechno vysvětlí, sám vloží vejce do inkubátoru a za každou větou zmíní, že kdyby něco, tak na inkuboši je číslo horké linky, která je připravena 24 hodin denně a 7 dní v týdnu zodpovědět jakýkoli sebehloupější dotaz. To mě uklidnilo.

Kuřata se normálně vylíhnou za 21 dní, ale firma dodává zárodky, které jsou zhruba dva dny před dnem D, tj. vejce přivezou v pondělí, ve středu se vylíhnou a za týden v pátek si zase všechno odvezou, včetně těch kuřat, teda pokud se někdo nerozhodne ponechat si je. Nejsem zarytý milovník domácího zvířectva, a musím se proto přiznat, že maximální desetidenní přítomnost živého tvora mi maximálně vyhovuje.

Farmář Richard nám sdělil, že vejce by se měla začít líhnout ve středu, že do čtvrtka by měla být všechna kuřátka ze skořápek venku a když ne, tak máme ta neproklubaná v pátek tiše zlikvidovat. Několikrát zdůraznil, že v žádném případě nemáme očekávat, že se vylíhne všech deset, a že už osm bude velký úspěch. „I pod slepicí,“ povídal, „jich někdy přežije jen 30 %.“

V úterý se objevila první prasklinka a my se od ní nemohli odtrhnout. Ve středu brzy ráno mi volal školník, nadšený kuřatomil, že první slepička je na světě, ale že má na sobě nalepenou skořápku a co s tím má dělat. Přišlo mi vtipné, že mě žádá o radu, protože ačkoli byla vejce v mojí třídě a za jejich „wellbeing“ jsem byla odpovědná já, mé znalosti se od ostatních kolegů lišily jen přečtením několikastránkového manuálu.

Celou středu jsme pak pozorovali, jak se kuřata líhnou a následně opeřují, a byli z toho úplně na větvi. Po skončení vyučování jsme se s kolegy sesedli kolem inkubátoru a dvě hodiny pozorovali, jak se kuřátka lopotí, snaží se ťapat, vyčerpáním padají na hubu, respektive na zobák, a zase usínají. Školu jsem opustila až před šestou, a to jenom proto, že bylo třeba vrazit mé dítě do postele.

Ve čtvrtek brzy ráno mi poslal školník, stále nadšenější kuřatomil, zprávu, že máme deset kuřátek (zázrak nad zázraky). Od žlutých miminek nemohli oči odtrhnout ani děti, ani jejich rodičové, a jedna matka dokonce projevila zájem vzít si kuřátko po skončení programu domů. I vzpomněla jsem si, jak do školy přivedla své téměř čtyřleté dítě v plenách, a byla jsem ráda, že jsem jí mohla sdělit, že o slepičky je velký zájem a někdo jiný už si je zamluvil.

Abychom neměli zvířátek málo, objevily se ve třídě myši. Podle toho, co povídali ostatní lidé, žijící ve východním Londýně, jsem získala pocit, že myši udělaly na východní Londýn frontální útok, protože spousta mých známých, žijících v této oblasti, byla jejich návštěvou najednou poctěna. Myš, kterou jsem náhodou načapala u nás ve třídě, jsem statečně ubila dětskou hrací kostkou, za což jsem si vysloužila velice lichotivou přezdívku Zabiják.

V pátek jsem s překvapením zjistila, jak přítulná umí taková kuřátka být, a to dokonce i v rukou Zabijáka. Když jsem je kydala, některá kvíkala, ale mé pšš, pšš, kterým jsem vždy uklidňovala své plačící dítě, zabralo i na má nevlastní mláďátka, a jedno mi dokonce při hlazení usnulo ve dlaních. Byl to úžasný pocit. Takový, který vám může dát jen zjištění, že pro někoho jste prostě dokonalá...slepice.