Sobota 7. prosince 2019, svátek má Ambrož, Benjamin
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 7. prosince 2019 Ambrož, Benjamin

Jednu věc pořádně

19. 11. 2019 10:30:00
Nedávno jsme se ve škole absolvovali školení na téma wellbeing se zaměřením na rovnováhu práce a odpočinku. Anglický učitel totiž pracuje v průměru 50 - 60 hodin týdně, přičemž před katedrou stojí denně od 9 do 15.30.

Podle posledních studií více učitelů z profese odchází než se do ní kvalifikuje, a tak se rozumné vedení škol snaží filtrovat nesmysly z vlády a podporovat učitele, kde může. Když se člověk totiž cítí oceněný, tak ho práce baví a jde mu od ruky lépe, než kdyby na něj celý den někdo řval, že musí dělat více a rychleji. Také proto jsme se v pracovní době zúčastnili série školení na téma rovnováha práce a odpočinku.

Nebudu zapírat, že se mně na ní nejvíc líbilo občerstvení; se spřátelenou školou jsme se střídali v hostování, a tak jsme se vzájemně předháněli v tom, kdo připraví lepší svačinky, což je zdravá soutěživost, která doslova nese ovoce. Naopak bych se obešla bez populární mindfulness a meditace, které byly součástí kurzu – coby křesťanka radši chodím s problémy a stresem rovnou k Šéfovi, než abych se v duchu brodila šustivým listím, navíc jak na mě někdo začne mluvit „uklidňujícím“ hlasem, vypínám a usínám. (Soudě dle lehkého chrápání vedle sedícího kolegy nejsem sama.)

Nesmírně mě ale v množství myšlenek a postřehů zaujala rada „každý den se soustřeďte vždy jen na jednu věc a tu dotáhněte až do konce.“ Nejdřív mi to přišlo naprosto triviální, ale potom jednoduše geniální – to když jsem si v duchu projela svůj běžný den a zjistila, že jsem velice dobrá v tom něco začít, ale už ne tak v tom dovést to do zdárného konce.

Například vyrábění nástěnky po vyučování: V 15.30 vypouštím děti domů, a ty, co mi tam zůstanou v 15.40, odvedu buď do družiny, nebo na zájmové kroužky, které se konají ve škole. Zhluboka vydechnu a jdu si uvařit čaj. Ve sborovně zapnu konvici a vzpomenu si, že jsem ráno poslala do tiskárny pracovní listy na zítra, a tak je jdu vytisknout. Přitom potkám kolegyni, která se chce na něco zeptat, a tak to probereme rovnou na chodbě. Díky tomu sice zapomenu na pracovní listy, ale ne na čaj, a tak se vracím do sborovny, jen si ještě skočím na záchod. Tam zjistím, že jsem dobrala poslední toaleták, což je šikovné, protože šedá rolička se vždy hodí na třídní vyrábění. Dodám nový papír, umyju si ruce a hned odnáším roličku do třídy, než ji spatří a vyhodí uklízečka. V kreativním koutku si všimnu neuklizených tužek, a tak je sbírám a dávám je tam, kam patří. Některé jsou už pěkně tupé, a tak jdu pro elektrické řezátko a připravím je na zítra pro mladou studentku, která ke mně chodí jednou za týden pomáhat. Vzpomenu si na ten čaj, ale předtím ještě mrknu na mobil a odpovím na pár zpráv.

Dojdu do sborovny a zjistím, že mi mezitím někdo vyfoukl uvařenou vodu, a tak znovu doplním konvici a jdu (opět) do tiskárny. Pracovní listy si odnesu do třídy, dojdu pro čajíček a usednu k počítači. Na nástěnku (která měla být hotová už před týdnem) potřebuju vytisknout písmenka a pár souvisejících obrázků. Nejprve však otevřu email, kdyby tam bylo něco důležitého. To je ovšem chyba, protože u mailu se zaseknu minimálně na dvacet minut.

Konečně tevřu stránku s barevnými písmenky a dlouho se rozhoduji mezi barvou, tématy a vzorky. Toto plýtvání časem si odůvodním tím, že na zdi třídy budu muset koukat pár týdnů, a tak se vyplatí investovat čas do nalezení něčeho, co ladí mémmu modrému oku. Kopírováním písmenek do Wordu vytvářím název, a už jsem asi v polovině nápisu, když v tom přijde kolegyně – kamarádka, aby se zeptala, jak jsem se dnes měla. Jak si tak hezky povídáme, všimnu si pracovních listů vedle ní a dojde mi, že k nim musím ještě připravit lepidla a nůžky. V Anglii totiž děti dostávají všechno ze školy, rodiče pořizují jen uniformy. Zatímco se kolegyně loučí, já dávám věci na stolky a hledám nová lepidla. Mezitím přijde jiná kolegyně, připomínající mi, že se blíží vánoční představení, a že musíme naplánovat zkoušky zpěvu. Obě si proto vezmeme své diáře a jdeme do kanceláře, kde sídlí velký celoškolní diář.

Cestou zpět do třídy mě napadne, že by bylo pěkné dát na nástěnku i pár fotek dětiček, a tak procházím stovky fotek a nadávám si, že jsem neudělala složku pro každé dítě, do které bych ty fotografie ukládala. Už jedenáct srpnů po sobě si slibuji, že letos budu opravdu konzistentní a snímky začnu třídit hned prvního září, a ne až v květnu při psaní slovních hodnocení. Jak tak ty fotky probírám, rovnou pár složek vytvořím, když už jsem tak v tom. Vybrané fotečky pošlu do tiskárny a na chodbě posléze potkávám školníka, který rádoby nenápadně zvoní klíči, a není to připomínka Sametové revoluce.

Je půl šesté a odcházím ze školy s frustrujícím pocitem, že jsem sice byla celý den na nohou, ale prakticky za sebou nemohu nic vykázat – a už vůbec ne tu nástěnku – a ještě si nesu práci domů. Jistě, práce je vždycky víc než dost a přerušení a vyrušení zákonitě přichází, ale kdybych se jasně soustředila na misi „nástěnka“, nezabila bych spoustu zbytečného času tříděním spousty zbytečných dopisů, papírů, fotek a tupých tužek. I doma bych nezačínala dělat třicet tisíc věc zatímco vybaluju nákup, ale prostě bych vyndala věci z tašek, a pak až dělala něco dalšího. Tohle totiž není multitasking, ale (ne)organizovaný chaos; hlavně že však dětem neustále opakuju, že si nejdřív mají uklidit jednu hračku, než si vezmou další!

Autor: Alena Damijo | úterý 19.11.2019 10:30 | karma článku: 19.76 | přečteno: 682x

Další články blogera

Alena Damijo

Jak chutná velšská čokoláda?

Sociální média se chovají jako Velký bratr, tudíž si s vlezlostí sobě vlastní všimla, že čas od času vyhledám nějaký vlakový spoj, a začala mi proto nabízet reklamy na železniční destinace. Nerada přiznávám, že se v tomto případě

3.12.2019 v 10:45 | Karma článku: 13.97 | Přečteno: 337 | Diskuse

Alena Damijo

Vážená paní ředitelko,

Poslušně hlásím, že po dobu Vaší nepřítomnosti se nic mimořádného nestalo a celý den jsme si ve škole hráli (Darwinovu hru na přežití skrze přizpůsobení se). Ukázalo se totiž, že kombinace...

27.11.2019 v 10:45 | Karma článku: 22.38 | Přečteno: 870 | Diskuse

Alena Damijo

Hurá do Walesu!

Doma máme podzimní tradici – vyjet za Londýn a strávit pár dní poznáváním britských krás. Letos padla volba na Wales, konkrétně pohoří Snowdonia, v němž se tyčí druhá největší hora Británie, Snowdon. Ta má stejně jako Sněžka...

8.11.2019 v 10:30 | Karma článku: 20.31 | Přečteno: 489 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Mirka Pantlíková

Opravdu blbý týden...

Začalo to v pondělí., a to jsme měli v naší malé kuchyňce pokládat novou podlahovinu. Pozvala jsem syna, a by s tím manželovi pomohl. Byl jako vždy ochotný - a že přijde hned brzy z rána.

6.12.2019 v 14:17 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 628 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CL.

Které dámě se stane, že jí manžel pošle domů cízího chlapa a ještě zavolá, aby mu šla otevřít? Natož když dotyčný zahajuje konverzaci slovy: "Máme prý na sebe 20 minut".

6.12.2019 v 12:12 | Karma článku: 11.54 | Přečteno: 218 | Diskuse

Ivana Dianová

Předvánoční lunapark u Ludmily

"Nadá sa ňac ďalat, Samanta," vykládá kňouravým hlasem mladá maminka své s bídou tak dvouleté dceři. "Zlabala jsa, já ťa varavala!" Samanta je v šoku z čerta, ke kterému ji matka táhne. Obličej mokrý od slz, řev a řev.

5.12.2019 v 20:04 | Karma článku: 17.25 | Přečteno: 499 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Ona, ... jmenuje se Sofie ... a je ze Švédska

Dnes ne. Dnes se jen projdu, nebudu se u ní zastavovat a civět na ni jako vždycky. Už si připadám jako nějaký úchyl. Zase na mě budou lidi čumět...

5.12.2019 v 5:00 | Karma článku: 12.67 | Přečteno: 575 | Diskuse

Ivana Lance

Spěchám

Nemám ráda létání. "Se svoji klaustrofobií bys měla sedět doma na zadku a ne v letadle," nadávám si každý rok, když letíme do Cech. Další moji noční můrou je přestup z jednoho letadla do druhého.

4.12.2019 v 20:58 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 386 | Diskuse
Počet článků 80 Celková karma 19.45 Průměrná čtenost 2158

Vždycky jsem milovala knížky a nesnášela cizí jazyky, a tak jsem vystudovala bohemistiku. Bůh má však smysl pro humor: Původně roční aupairský pobyt v Londýně se protáhl na sedmnáct let, a aby té jazykové ironie nebylo málo, jsem zástupkyní ředitelky na místní základce a učím číst a psát malá Briťata. 

A co se té lásky ke knihám týče, fejetony nejen z tohoto blogu  vydal Ikar knižně s titulem "Anglické listí", loni se objevilo pokračování pod názvem "Mé anglické sezony".

 

Na konci října 2019 spatřila světlo světa fejetonová novinka "Angličan v Česku aneb Czech Me Out" o českých zvycích a tradicích z pohledu obyvatele Britských ostrovů.

 

Knižní výplody: 
https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html

 

Kontakt: damijoa@gmail.com

Najdete na iDNES.cz