Hurá do Walesu!

8. 11. 2019 10:30:00
Doma máme podzimní tradici – vyjet za Londýn a strávit pár dní poznáváním britských krás. Letos padla volba na Wales, konkrétně pohoří Snowdonia, v němž se tyčí druhá největší hora Británie, Snowdon. Ta má stejně jako Sněžka...

...v názvu "sníh", jak mi došlo při psaní tohoto článku ("Blesk" a "Postřeh" jsou má prostřední jména.)

Moje vědomosti o Walesu začínaly tím, že tam dobře hrají rugby, že Wales se velšsky řekne Cymru (náhodná informace z historického románu přelouskaného před deseti lety) a končily znalostí, že patronem je svatý David, jehož svátek se slaví prvního března a Velšani v ten den nosí na klopě narcis. Vlastně ještě poznám velšskou vlajku s drakem a vím, že nástupci trůnu je tradičně udílen titul „kníže z Walesu“. Sečteno, podtrženo, znalosti na pětku podtrženou.

V rámci příprav na cestu jsem se rozhodla seznámit se trochu s velštinou, protože mi coby keltský jazyk přišla tajemná a fascinující. Nebudu zapírat, že její psaná podoba ve mně evokovala představy, že staří Keltové kamenem vyryli na odštěpky kůry písmenka a pak s nimi večer u ohně hráli předpotopní Scrabble. Vyhrál ten, kdo vytvořil nejdelší slovo s nejmenším počtem samohlásek. Jen tak si dovedu vysvětlit, že „prosím“ se velšsky řekne os gwelwch yn dda a že druhý nejdelší název místa na světě je právě Walesu a je jím padesátiosmipísmenková vesnice Llanfair­pwllgwyngyll­gogery­chwyrn­drobwll­llan­tysilio­gogo­goch s oficiálním zkráceným názvem Llanfairpwllgwyngyll. Kam se proti tomuhle hrabe náš urputný jazykolam „Třista třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech“ či populární diktátový chyták „Víly vily věnce a psi z vily na víly vyli“! (Jinak čistě pro zajímavost prvenství pro nejdelší název místa na světě patří novozélandskému kopci Taumatawhakatangi­hangakoauauotamatea­turipukakapikimaunga­horonukupokaiwhen­uakitanatahu.)

Ubytovali jsme se v mrňavém univerzitním městečku Bangor, jež může se pochlubit pěkným visutým mostem sanfranciscového stylu přes Menajskou úžinu. Z našeho penzionku byl překrásný výhled na kopce Snowdonie, který však trochu hyzdila šíleně špinavá okna. Doma jsem se však zrovna připravovala na vzácnou návštěvu a hloubkovým úklidem strávila dva ponuré víkendy, a proto mě potěšilo, že někdo je schopný mít ještě zaprasenější okna než já. Ani o vynálezu prachovky se majitelům podniku podle všeho ještě nikdo nezmínil, a tak jsem si v jinak útulném ubytování přišla doslova jako doma.

Naším primárním cílem byl národní park Snowdonia. Moc jsem se těšila, že se po dvou měsících zase ocitnu v hornaté krajině, a mapa navíc slibovala, že pohoří je prošpikováno jezery, jezírky a jezírečky. Hned druhý den jsme proto sedli na autobus, který nás o hodinu později vyplivnul ve vesnici Llanberis u jednoho z největších velšských jezer Llyn Padarn.

Odtud je krásně vidět hora Yr Wyddfa (Snowdon) a kdo není líný tři až čtyři hodiny stoupat, může si užít rozkoš pohledu z výšky 1085 metrů nad mořem do hloubky i do dálky. Na Snowdon se dá ovšem stoupat také v sedě, a to zubačkou, ale proti jejím cenám byly i drahé rakouské alpské dráhy prakticky zadarmo, takže jsme sice nestanuly na vrcholu Walesu, ale zato jsme ušetřili sto liber. Svezly jsme se však na parní mašince, která vede po severní straně jezera a dovoluje si Snowdon také vychytnat, byť jen z dálky a zespodu. Starý dieselák, kde se okénka stahovala dírkami v koženém řemenu, byl i v říjnu plný komárů. Ty jsem na dceřin ustrašený pokyn kompletně vymlátila hřbetem pěsti (noviny ani plácačka nebyly po ruce) a aspoň na chvíli jsem si díky tomu připadala tak drsně jako můj hrdinný manžel, který dokáže flegmaticky zabít vzteklou vosu pouhým palcem pravé ruky.

Kousek nad vesnicí se tyčí zřícenina hradu Dolbadarn. K té manžel (vosobijce, ale nehoral) odmítl lézt, a tak jsme se rozdělili a on se vydal do Národního břidlicového muzea. Jeho fotky starého nářadí a polorozpadlých zrezivělých vagonků vypadaly stejně nudně jako zněl název muzea, ale choť si to moc pochvaloval a horlivě mi pak vyprávěl o těžbě břidlice v místním kraji. Inu, každému po libosti. Já s dcerami jsme se mezitím vydaly nahoru k hradu, kam vedla asi kilometrová cesta lesem, prorostlým zlátnoucím kapradím a propleteným zurčícími potůčky. Jsem Češka, a tak jsem pochopitelně začala okamžitě skenovat půdu a koukat po houbách (jen pár ožraných prašivek), a kromě toho jsem z hluboka dýchala svěží vzduch a opájela své smysly nádhernou přírodou. Jako bych byla doma na Šumavě!

Za vynaložené úsilí jsme se posléze odměnili v místní kavárničce, kde jsem si objednala pocukrovaný „velšský koláček” (picau ar y maen – welsh cake) plněný rozinkami a potřený máslem. Dušička tak měla pokoj, že jsem ochutnala alespoň jednu místní specialitu, a večer jsme proto s klidem mohli jít do číny, neboť tradici bylo učiněno za dost!

Autor: Alena Damijo | pátek 8.11.2019 10:30 | karma článku: 19.06 | přečteno: 434x

Další články blogera

Alena Damijo

Jednu věc pořádně

Nedávno jsme se ve škole absolvovali školení na téma wellbeing se zaměřením na rovnováhu práce a odpočinku. Anglický učitel totiž pracuje v průměru 50 - 60 hodin týdně, přičemž před katedrou stojí denně od 9 do 15.30.

19.11.2019 v 10:30 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 514 | Diskuse

Alena Damijo

Mrtvá ovce - základ demokracie

Nejslavnější anglické šutry Stonehenge nás moc nenadchly, a o to víc jsme se těšili do nedalekého historického Salisbury. V městě nechvalně proslulém trávením ruských agentů novičokem jsem chtěla vidět originál Magny Charty,

21.10.2019 v 11:39 | Karma článku: 18.63 | Přečteno: 561 | Diskuse

Alena Damijo

Nejslavnější anglické šutry (Stonehenge)

Mé mladší dítě začalo ve škole probírat mladší dobu kamennou. Když se o ní učíte v Anglii, musíte samozřejmě pořádně probrat i nejslavnější britské šutry, a to tak detailně, že přitom nezůstane kámen na kameni.

11.10.2019 v 10:45 | Karma článku: 21.19 | Přečteno: 485 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Magdalena Skardova

Na obláčku aka glorified waitress

Dnes jsou to právě dva roky, co jsem se oficiálně stala letuškou pro Norwegian a proto jsem se rozhodla , že je čas si založit blog. Níže stručněji popisuji můj šestidenní pracovní trip, tak snad to někoho bude aspoň trošku bavit.

20.11.2019 v 8:52 | Karma článku: 6.60 | Přečteno: 75 | Diskuse

Aleš Gill

Změna času každý druhý den?

Pamatujete na pekaře Pecku, který se čtvrt století rval za zrušení letního času? Je to už deset let co zemřel a my jsme si jeli do Jižní Ameriky vyzkoušet mnohem horší prostředí. Změna dvakrát do roka? Pro amatéry! Co třeba obden?

19.11.2019 v 7:02 | Karma článku: 19.75 | Přečteno: 688 | Diskuse

Radmila Švaříčková Slabáková

Město tisíce tváří - důvěrná reportáž z čínského Ťi-nanu (Jinanu)

Ve dnech připomínání si výročí svobody a demokracie neškodí podívat se do Číny. Člověka tam čeká tisíce různých tváří, doslova i symbolicky. A na jejich strom přání aspoň v duchu přivazuji stužku - vy víte s jakými slovy.

17.11.2019 v 19:45 | Karma článku: 13.66 | Přečteno: 244 | Diskuse

Jiří Strádal

Jak jsme za totáče jeli na západ.

Jsme 30 let po revoluci a mnozí opět chtějí stavět ploty. Už jsme je tu jednou měli. Dovolím si popsat osobní zážitky z té jediné cesty na západ, kterou jsem za komunistů absolvoval. Byla to síla. Cestou tam i cestou zpátky.

15.11.2019 v 6:03 | Karma článku: 27.71 | Přečteno: 1024 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Vang Vieng

Druhá zastávka v Laosu je na polovině cesty do hlavního města Vientiane, tedy město Vang Vieng. V okolí je opět zajímavá příroda a několik různých jeskyní. Pár je jich i přístupných.

13.11.2019 v 14:00 | Karma článku: 14.27 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 78 Celková karma 18.98 Průměrná čtenost 2191

Vždycky jsem milovala knížky a nesnášela cizí jazyky, a tak jsem vystudovala bohemistiku. Bůh má však smysl pro humor: Původně roční aupairský pobyt v Londýně se protáhl na sedmnáct let, a aby té jazykové ironie nebylo málo, jsem zástupkyní ředitelky na místní základce a učím číst a psát malá Briťata. 

A co se té lásky ke knihám týče, fejetony nejen z tohoto blogu  vydal Ikar knižně s titulem "Anglické listí", loni vyšlo pokračování pod názvem "Mé anglické sezony".

 

Na konci října 2019 vyšla fejetonová novinka "Angličan v Česku aneb Czech Me Out" o českých zvycích a tradicích z pohledu obyvatele Britských ostrovů.

 

Knižní výplody: 
https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html

 

Kontakt: damijoa@gmail.com

Najdete na iDNES.cz