Tuhle jsem vyprávěla své desetileté dceři, deprimované faktem, že je poslední ve třídě, kdo nemá mobil, že já obdržela první utržené sluchátko až ve věku 22 let – ono pádlo vážilo kilo, kapacita vnitřní paměti činila deset sms,
před hovorem bylo třeba vytáhnout anténu, a psalo to jen velkými písmeny. Dcera žasla a nesmírně se bavila, zatímco já si připadala jako dinosaur. Triumfálně jsem proto dodala, že někteří frajeři měli mobil píšící i malými písmeny a uvnitř pádla zabudovanou hru „had“.
Přestože jsem přežila prvních dvacet dva let svého života bez elektroniky, myslím, že jsem tento tristní skluz dohnala, a jsem schopna celkem pohodlně kraulovat v divokých vlnách internetového oceánu: Emailuju, bloguju, mám účet na Facebooku, Amazonu, ebay, WhatsApp, Pinterestu i Instagramu. Místo foťáku a poznámkového bloku vlastním chytrý telefon. Ráno mě budí aplikace budík a v noci nespadnu do záchodu díky aplikaci baterka. V technickém sebevědomí mě utvrzují také dotazy postarších kolegyň na téma Jak poslat email s přílohou, jak přetáhnout fotky z digitálního foťáku do počítače či jak ofotit a sponkou svázat štos papírů, aniž bych přitom nerozkopala vzteky novou dotekovou kopírku.
Ještě před devíti lety jsem učila prvňáčky výpočetní techniku ve speciální počátačové učebně, i když mě už tehdy zaráželo, že ti protřelejší dokázali v jednom programu otevřít dvacet oken najednou, a ani já, ani mé mladší kolegyně nejen nedokázaly tuto operaci napodobit, ale dokonce ani okna zavřít bez vytažení počítače ze zásuvky. Po čase jsem se osmělila a dětí se otázala, jak to dělají, a byla poučena o zázračných schopnostech tlačítka Windows na klávesnici.
Teď už nejenže nemáme počítačovou učebnu, protože je jednodudšší mít vozík s notebooky, ale dokonce jsem programově přestala výpočetku u malých dětí učit – jejich znalosti totiž už v září přesahují školské osnovy pro celý rok. A abychom dětem stačily v technickém pokroku, nafasoval každý učitel k domácímu používání iPad.
Jednou jsme při hodině dočetli Perníkovou chaloupku, a já hodila do pléna otázku: „Co bys dělal ty, kdyby ses ocitl sám uprostřed hlubokého lesa?” O slovo se hned přihlásila snaživá autistická holčička, posedlá koňmi, která chtěla problém jako vždy vyřešit skokem na oře a cvalem domů. Nenapadlo mě nic chytřejšího než jí kontrovat tvrzením, že uprostřed lesa přece žádné koně nenajde, a sotva jsme se vypořádali s jejím hysterickým záchvatem vzteku, vyvolala jsem Paula.
Paul mi sebevědomě sdělil, že z lesa zavolá z iPadu svému tatínkovi. Shovívavě jsem odvětila, že i kdyby měl tablet sebou, tak z něj stejně nemůže telefonovat. Paul trval na svém. Vysvětlila jsem mu tedy, že v lese není wifi, a navíc že si asi spletl iPad s iPhonem. Paul dál zarytě trval na iPadu. Já mu znovu vysvětlila rozdíl mezi iPadem a iPhonem, a když to vypadalo, že se Paul rozbrečí, přišla mi pošeptat asistentka, že na tabletu existuje aplikace Facetime, z které se skutečně dá telefonovat. Paulovi jsem se omluvila a odpoledne si doma od vlastních dětí půjčila svůj služební iPad, abych zase mohla držet s třídou krok.
Jsem generace, která když něco neví, ptá se Googlu, i když je vlastně smutné, že hledáme pomoc u elektroniky, a ne u lidí. Zároveň si ale uvědomuju, že jsou věci, na které ani Google nezná odpověď, a proto třeba věřím v Boha. Jednou večer jsme se s manželem a dcerami modlili před spaním, když tu jsem zaslechla jakési podivné cinkavé zvuky, které vzápětí následoval vzdálený potlesk. Otevřela jsem oči a zjistila, že můj tehdy dvouletý skřítek využil rodinného ztišení, aby tajně manželovi sebral telefon, našel na něm hru kuželky, a právě jich prstem srazil deset najednou.
I to mě znovu utvrdilo v tom, že bohatě stačí, když výpočetní techniku u těch nejmladších učím jen jednou za rok, a to jen abych se ujistila, že toho vědí daleko víc, než je zdrávo. A že je vlastně roztomilé, když vám babi zavolá, protože potřebuje pomoct s počítačem, a na vaši otázku „co vidíš na obrazovce?” reaguje slovy „vyšívanou dečku”. A pak se vás ještě během hovoru jen tak mimochodem zeptá, jestli emailovou poštu doručují i o víkendu...
