Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Týden v první třídě aneb Proč strkáš ponožky do záchodu?!

12. 09. 2016 12:00:00
Učit je fajn. Učit 1. třídu je fajn ještě víc, protože v září dostanete pole neorané, a v létě z něj sklízíte sladké plody své trpké lopoty. Učit 1. třídu v Anglii je navíc ještě prča, neb dostanete houf třiceti čtyřletých kuřat,

jejichž myšlenkové pochody jsou někdy naprosto ohromující.

S houfem kuřat samozřejmě přijdou také pečovatelské a úzkostlivé maminky, které své děti v zánovních, často ještě příliš velkých uniformách vypouští do velkého světa školáků. Mám pro to pochopení, sama jsem si to dojetí u každé své holčičky obrečela, a zatímco já se prosmrkávala třetím balíčkem kapesníčků, dcery si už vesele povídaly se spolužáky.

Je ale dojetí, a je přehnaná péče. „Je Jane ok? Volala její maminka, jestli je prý v pořádku,“ ptá se třicet minut po začátku školního dne kolegyně z recepce. Mrknu na Jane, která obléká panenky a chechtá se přitom na celé kolo. Za čtvrt hodiny přijde kolegyně znovu, tentokrát se ptá na Natalii. Ta je taky ok. Za půl hodiny se objeví znovu, od stolu automaticky kývám, že všichni jsou ok a nikdo nebrečí, načež je mi sděleno, že volala Paulova maminka, že je venku horko, a ať mu sundáme mikinu.

„Paní učitelko, hlavně jí, prosím vás, posílejte na záchod, včera nebyla celý den,“ naléhá druhý den jiná maminka. Jak to ti rodiče vědí? To doma děti posadí za stůl, rozsvítí jim lampu do očí a podrobí je křížovému výslechu na téma kolikrát šly na záchod, a jestli to bylo bobo nebo malá strana? Přemýšlím, jestli jako matka neselhávám, protože netuším, kdy mé děti chodí na záchod.

Jen co za rodiči zabouchnou dveře, můžeme se konečně věnovat dětem a začít je něco učit. Dneska zjišťujeme, jestli už někdo zná nějaká písmena. Volám si jedno dítě po druhém, ukazuji jim jednotlivá písmenka a zaznamenávám, která znají. Většina odpovědí spadá do kategorie „nevím – neznám – nikdy jsem neviděl – nevím – neznám – nikdy jsem neviděl – můžu už jít?“

Ne tak Sarah. Začíná klasicky: „Tak tohle nevím. A to taky nevím. A tohle taky nevím,“ směje se. Pak se jí ale zableskne v očích, a o písmenu G prohlásí: „Tohle je didi.“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, ale nepřeslechla. „Didi“, opakuje zřetelně. Opatrně ukazuju na H, a Sarah suverénně odpoví: „Dada“. Pak už to jede jako másle: „Didi. Dada. Didi. Dada. Gigi. Gaga. Gigi. Gaga.“ Nesmírně se bavím a projedu s ní celou abecedu jen proto, abych si užila tu úžasnou dětskou kreativitu. Královnou lingvistické logiky posléze korunuji Lilian, které při pohledu na písmenko X, jež se v anglických dopisech používá ve významu polibek na rozloučenou, prohlásí, že to je „pusa, pusa, pusa“.

Po obědě sedí všechny děti ukázněně na koberci, rajské ticho stoupá ke stropu, a já slavnostně otevírám knihu pohádek. Náhle se ozve zoufalý křik ze záchodu: „Paní učitelkoooooooooooooo! Já jsem kadil a není tu papííííííííííír!“ Kabinka dvě se přidá: „Tady taky neee!“ Knižnímu papíru zaznovil zvonec, ten záchodový má přednost. Posílám šikovného chlapečka do kanceláře s misí Odchyť-nějakého-dospělého-a-řekni-mu-o-toaleťák, pak podaruji obě zoufalé kabinky, a místo pohádky se jdem řadit na ven, protože už je skoro přestávka.

Zatímco se děti oblékají a řadí u dveří, nachytám Lilian, jak jen v kalhotkách a tričku sedí u záchodu, sukně kdovíkde, a máchá v míse své zářivě bílé ponožky.
„Proč strkáš ponožky do záchodu?“ zděsím se.
„Nebojte, to uschne,“ odpovídá „Pusa pusa pusa“ flegmaticky, načež hodí fusekli zmuchlanou do kuličky za záchod.
„Nemůžeš dávat ponožky do záchodu, to je nechutné! A neházej je za záchod!“, vyjeknu.
„Ale vždyť to uschne“, odtuší opět klidně Lilian, natáhne se přes sedátko a mrskne za mísu i druhou zmáchanou fusekli. Svou obědovou přestávku strávím hledáním Lilianiny sukně, pytlíkováním „vypraných“ ponožek, načež plynule přejdu k olepování odřených kolen a zejména vypisování záznamů o tom, jak jsem odřeniny ošetřila. Úřední šiml se škodolibě tlemí, zatímco mi žere oběd.

Odpoledne nás čeká zjistit, jestli už děti umí nějaká čísla, abychom neztráceli čas tím, že je budeme učit něco, co už znají. Nemám valná očekávání, a tak jsem příjemně překvapena, že drtivá většina třídy rozeznává číslovky minimálně do pětky. Až na Gabriela. Že nepozná jedničku, dvojku a trojku, budiž. Ale že nerozezná ani čtyřku, číslo svého věku, to se nestává často.
„Kolik je ti let?“, napovídám s úsměvem.
„Dva“, odpoví Gabriel.
„Kolik že ti je?“, ptám se ještě jednou, tentokrát bez úsměvu, ale zato s nevírou.
„No dva“, řekne uraženě Gabriel. A na důkaz, že si to nevymýšlí, na mě zvedne prostředníček.

Miluju učit první třídu!

Autor: Alena Damijo | pondělí 12.9.2016 12:00 | karma článku: 27.09 | přečteno: 1597x

Další články blogera

Alena Damijo

Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

23.10.2017 v 11:18 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 512 | Diskuse

Alena Damijo

Hlavně radostně!

Jsem přeučený cynik a pesimista. Jako puboš jsem si myslela, že je fakt vtipné všechno ironicky komentovat; že to ale ne všem připadá zábavné se ukázalo ve chvíli, kdy na mě nejflegmatičtější spolužák vyjel, že tím všechny s*#u.

26.9.2017 v 11:00 | Karma článku: 16.66 | Přečteno: 586 | Diskuse

Alena Damijo

Sběratelské vášně je třeba brát vážně!

Vždycky jsem měla tendence něco sbírat. Nemyslím tím pohlavky nebo koule z matiky, protože jsem se radši než algoritmům věnovala čtení pod lavicí, ale mám samozřejmě na mysli pořádné sběratelské hobby.

1.9.2017 v 10:40 | Karma článku: 11.53 | Přečteno: 413 | Diskuse

Alena Damijo

Z bláta do louže aneb britské léto pod stanem

Hurá, týdenní festival alias rodinná dovolená pod stanem v kouzelném anglickém národním parku New Forest je konečně tady! Organizátor akce navíc už v lednu s úsměvem prorokoval slunečno a teploty neklesající pod 29 °C.

7.8.2017 v 10:30 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 535 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

23.10.2017 v 11:18 | Karma článku: 14.30 | Přečteno: 512 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 42 (a všechny ty týdny předtím): Jak být pravý dospělák

Po několika měsících se hlásím s novým příspěvkem, který se mimo jiné věnuje tomu, jak jsem přežila dobrodružnou výpravu do Bosny, snažila se zbavit své sbírky infantilních oděvů a začala vést pravý dospělácký život.

22.10.2017 v 18:40 | Karma článku: 6.53 | Přečteno: 177 | Diskuse

Jana Slaninová

"Slečno, na tý fotce s motorovkou vypadáte jako vrah!"

"Jeden by se vás vážně lek!" vece onen chlapík s vytřeštěnými zraky. "Drzoune!" Uíííááávrůům! Říz, fik a hotovo. Žádný pindy ohledvá motorovky. Rozhostilo se ticho. Takové, že by se dalo krájet.

22.10.2017 v 14:23 | Karma článku: 16.32 | Přečteno: 505 | Diskuse

Edna Nová

Nesnesitelně lehký život třicátníků

Některé problémy jsou úsměvné, jiné smutné, další tragické. Jak žije ta „zlatá mládež“ v okamžiku, kdy už by měla být dospělá?

22.10.2017 v 12:22 | Karma článku: 30.27 | Přečteno: 1902 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

A co na to ti druzí

Moc ráda bych... Ale co by na to řekli ostatní? Také se vám stává, že vám tahle jednoduchá otázka brání žít tak, jak byste si opravdu přáli? A je to skutečně nutné?

22.10.2017 v 12:16 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 271 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 14.16 Průměrná čtenost 2095

Vždycky jsem milovala knížky a nesnášela cizí jazyky, a tak jsem vystudovala bohemistiku. Bůh má však smysl pro humor: Původně roční aupairský pobyt v Londýně se protáhl na patnáct let, a aby (jazykové) ironie nebylo málo, učím na prvním stupni anglické základky číst a psát malá Briťata. 

A co se té lásky ke knihám týče - listy z tohoto blogu, a  mnohé další, letos vydal Ikar knižně pod názvem "Anglické listí aneb Coolturní šok".



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.