Jak jsme ve třídě rozeznávali identická dvojčata

6. 08. 2009 22:13:40
Porodní statistika tvrdí, že se rodí čím dál tím víc dvojčat. Nejsem porodní asistentka ani statistik, ale jsem nakloněna tomu věřit, už proto, že se mi letos podařilo mít ve třídě hned dvoje dvojčata. Ulevilo se mi, když jsem 

zjistila, že dvojčata holky jsou dvouvaječná a rozdílná, na jednovaječných chlapečcích jsme ale zlomili hodně louskáčků, než jsme tento oříšek rozlouskli.

Uznávám, že je velmi roztomilé identická dvojčátka oblékat do identických hadrů a dát jim téměř identická jména. Podotýkám ale zároveň, že luxus stejných oblečků by si rodiče měli dopřávat jen v době, kdy se o děti starají oni sami nebo někdo, kdo je schopen děti od sebe rozlišit (ha ha). Poslat do školy dvě stejně oblečené děti s podobně znějícími jmény, kteréžto děti jsou zároveň velmi nevybavené co se angličtiny týče a navíc huhňají, je jako darovat učitelce ručně vyřezávanou dýku a pak jí tu dýku ručně vrazit mezi lopatky.  

Ze začátku jsme se snažili Tamima a Hamira*, o němž jsme se dlouho domnívali, že se jmenuje Hamim, protože matka taky není jazykově příliš vybavená, rozeznávat podle toho, že Tamim je údajně vzteklejší a průbojnější. Označovali jsme proto hysteričtější dítě Tamimem a byli úplně v prčicích, když se vztekali buď oba najednou, případně ani jeden z nich.  

Krátce na to jsme přistoupili k tomu, že jsme jednomu z nich začali dávat odznáček, povětšinou Tamimovi, protože ten nám tehdy padl pod ruku první a obávali jsme se, že když to budeme dělat na střídačku, tak z toho zblbneme. Ráno to tedy ve třídě vypadalo tak, že matka přivedla dva stejně oblečené a stejně učesané hochy, my si od ní nechali říct, který je který, a Tamimovi přibodli na triko odznak školy. Když hoši potom několikrát odznak omylem odnesli domů a zapoměli ho přinést zpátky, pomáhal nám v identifikaci jen fakt, že často stonali a jejich maminka přiváděla třeba jen jednoho.  

Pochopitelně jsme se rodičů často ptali, jak kluky od sebe vlastně rozeznají. Při bližším zkoumání jsme chápali, že každý je trochu jiný, nicméně detaily byly tak drobné, že se nedaly ani popsat, pouze vytušit. Jedním z matkou deklarovaných poznávacích znamení bylo, že jeden z chlapců má méně vlasů než ten druhý. Také rada, že oba sice mají na rozdíl od většiny smrtelníků na zátylku dvě vlasová kolečka, a jeden z nich má ta kolečka blíže než ten druhý, byla velmi praktická. Nejen že jsme s kolegyněmi nebyly schopny si zapamatovat, kdo má jak napolohovaná kolečka a zavrhly nosit v kapse pravítko na poměřování vzdáleností, ale když si každý hrál někde jinde a my potřebovali oslovit jen jednoho z nich, byly jsme opět v háji dubovém.  

Do podobné kategorie spadalo i tvrzení otce, že Hamir  je vyšší než Tamim (asi o centimetr), což je užitečné vědět, pokud chlapci stojí těsně vedle sebe a nehýbají se. Ale když jeden dřepí v pískovišti a druhý jezdí na kole, tak ten rozdíl do očí zas tak bijící není. Toto rádoby poznávací znamení jsme navíc úplně zavrhly poté, co jejich otec dva dny na to naznačoval, že vyšší je vlastně Tamim.  

Nejen díky tomu jsme s kolegyněmi často vedly ohnivé diskuse na téma jestli je rodiče opravdu rozeznají nebo ta jména jen tak střílejí od boku, o čemž by svědčil i fakt, že hoši se pětkrát za den představují jinak. V této souvislosti jsme ale také uvažovaly, jestli toto zdánlivě schizofrenní jednání nemůže být příčinou (eventuelně následkem) toho, že když jednoho potřebujeme oslovit, tak ho pro jistotu oslovíme oběma jmény, tedy „Pojď sem, Hamire Tamime!“, případně „Sedni si, Tamime Hamire!“  

Po prvním trimestru už mě tahle hra na schovávanou přestala bavit a vyrobila jsem barevně odlišené odznaky, zelený se jménem Hamir  a modrý se jménem Tamim. Jejich cílem bylo nejen pomoci hochům rozeznat psanou podobu jejich jména, protože v tom za ostatními těžce zaostávali, ale hlavně umožnit nám i dětem správně je pojmenovat. Barevný kód přitom nesloužil k rozeznávání jen dětem, ale především mně, protože jsem při své krátkozrakosti nebyla schopna jména přečíst na vzdálenost větší než tři metry. (Jen s vypětím všech sil a s velkou lítostí jsem zavrhla nápad vyrobit odznaky o poloměru 20 cm, výška písma 30 cm, jež bych mohla přečíst i z konce hřiště.) 

Jediným problémem bylo, že ač jsme chlapce označili přesně dle pokynů jejich matky, hoši se v průběhu dne opět představovali systémem padni kam padni. Trvala jsem však na tom, že když matka v devět hodin řekne, že tohle je Hamir , tak já mu budu říkat po zbytek dne Hamir a ne Tamim, přestože to tvrdí on a jeho bratr podobně zarytě tvrdí, že je Hamir, i když je ozdoben krásným modrým odznakem se jménem Tamim. Vycházela jsem z teorie, že matka své děti prostě musí rozeznat, a navíc z poznatku, že tito dva hoši jsou příliš nezkušení a dětští na to, aby si z nás zkrátka dělali šprťouchlata.  

Pak nastal krásný květnový den a Hamir venku na školním hřišti chytal zajíce tak nešťastně, že po pádu jel obličejem několik centimetrů po asfaltu. Když se zvednul, tak jsem se zděsila, popadla ho za ruku a kvapem odtáhla ke zdravotnici. Ta smyla vrstvu krve, vrstvu špíny, pak další vrstvu krve a řekla, že je to sice ošklivé, ale pouze povrchové. Přesto jsme hned zavolali rodiče a doporučili jim vzít ho k doktoru, zvlášť kdyby se objevilo zvracení či nadměrná spavost.  

Komplikace se naštěstí nekonaly a Hamir byl zakrátko jako rybička. Zůstala mu však památka v podobě jizvy na čele a na tváři. A ač je to smutné, opět se potvrdilo, že všechno zlé je pro něco dobré – konečně totiž s jistotou víme, se kterým dvojčetem máme tu čest.    

 

* Jména byla změněna. Foto ilustrační

Autor: Alena Damijo | čtvrtek 6.8.2009 22:13 | karma článku: 29.24 | přečteno: 2223x

Další články blogera

Alena Damijo

Jak jsem potkala anglického krále

„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."

29.3.2023 v 10:30 | Karma článku: 32.80 | Přečteno: 3094 | Diskuse

Alena Damijo

Půl života za Malou louží

Nedávno jsem oslavila své dvacáté přivandrovalečtiny do Anglie. Z tehdejší vyjukané aupairky se stala úča na základce, místo (nuzného) kapesného beru (nuznou) výplatu a stav svobodná, bezdětná se léty proměnil ve vdaná, sdětná.

6.9.2022 v 10:45 | Karma článku: 30.09 | Přečteno: 1052 | Diskuse

Alena Damijo

Co je láska?

Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.

14.2.2022 v 10:45 | Karma článku: 25.87 | Přečteno: 778 | Diskuse

Alena Damijo

Je to jen drobnost, taková maličkost

Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.

18.1.2022 v 10:45 | Karma článku: 24.06 | Přečteno: 667 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 29.06 | Přečteno: 559 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.41 | Přečteno: 300 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 525 | Diskuse
Počet článků 110 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2002

Vždycky jsem milovala knížky a nesnášela cizí jazyky, a tak jsem vystudovala bohemistiku. Bůh má však smysl pro humor: Původně roční aupairský pobyt v Londýně se protáhl na devatenáct let, a aby té jazykové ironie nebylo málo, jsem zástupkyní ředitelky na místní základce a učím číst a psát malá Briťata. 
 

KNIŽNÍ VÝPLODY: 

Anglické listí (2017)
Mé anglické sezony (2018)
Angličan v Česku aneb Czech Me Out (2019)
Češka v Anglii aneb T(r)ipy za všechny prachy (2021)

PRÁVĚ VYŠLO:

Rozmarná Anglie aneb Nikdy není tak zle 

 

Detaily knih:

https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html

 

Kontakt: damijoa@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...