Ha! Covid! Přišel nezván, nevítán

...domácnost mou otočil a mě tím vytočil! Po více než roce a půl pandemie jsem takto "mrazíkovsky" mohla poprvé zavřeštět i já. Byl pátek ráno, už jsme s dcerkou skoro připravené vyrazit do školy, a zatímco se dítě zubí,...

...já si v duchu rekapituluju radosti, jež mě dnes čekají: Říďa je pryč, takže s kolegyní z vedení máme na starosti celý ústav a řešíme všechny případné problémy a průšvihy. Do toho chybí dvě učitelky (nutno zajistit suplování) a jako bonus je na dnešek objednaný fotograf na individuální a sourozenecké fotky všech dětí. Kdo nezažil, nepochopí, jaká je to pro školu organizační noční můra. (Co kdyby se spolu náhodou zapomněli vyfotit dva bratři ve dvou různých třídách – to by nás jejich rodiče pěkně spucovali!) No a pak samozřejmě ještě „normální“ práce, na to bych skoro zapomněla.  

Dávám spěšně svačinu do batohu, když tu přijde mé vyzubené dítko, že jí trochu bolí hlava a je jí tak nějak divně horko. Sáhnu na ní a je evidentní, že tady nějaká ta teplotka bude, načež teploměr ukáže 37,7 °C. Dneska se mi ovšem fakt nehodí, aby byla nemocná, a chvíli vzpomínám na ty krásné staré časy před dvěma rokama, kdy se dětem v Británii prostě vrazil paralen a mazaly do školy. Teď je ovšem doba covidová a dcera má ve třídě tři případy. Zápasím s pokušením nedělat jí antigen, protože koneckonců v Anglii je covidová horečka až 37,8 a mít dítě deset dnů zavřené v bytě není žádná prča. Nakonec ale zvítězí svědomí, dítě si vyšťourá nos, já smíchám nudle s roztokem ve zkumavce, a za pár minut už z bílé tabulky na všechny strany září dvě krásně syté, fialové čárky.

Otestuju pro jistotu sebe i starší dceru, a obě jsme negativní. Zatímco tedy mladší brečí, že umře, protože má covid, starší je zklamaná a naštvaná, že ona coviďáka nemá, a musí do školy na písemku z chemie. (Anglie v polovině srpna zrušila povinnost desetidenní karantény pro naočkované osoby a děti mladší osmnácti let, jen je třeba se testovat.) Manžel už je dávno v práci, takže péče o infekční a rozrušené dítě spadá na mě. Kolegyně z vedení je blahem bez sebe, že jsem odpadla i já, ale zase ji potěšilo, že jsem si aspoň vzala na starost jednání s hygienou.

Se zrušenou dětsku karanténou v případě kontaktu s nakaženým odpadla i povinnost škol hlásit případy hygieně. Ovšem má-li covid více než deset procent třídy, což naše teď už čtyři případy jsou, bere se to jako epidemie a doporučuje se s hygieniky probrat co a jak dělat. Odbor, který to v minulém školním roce dělal, byl ovšem taky odpraven, a pragmaticky nahrazen jiným odborem. Naivně jsem se domnívala, že tedy prostě jen vytočím jiné číslo, ozve se mi jiné jméno společnosti, a tam mi poradí co dál. Ovšem jeden odbor mě předal druhému, druhý třetímu, a jak horkou bramboru si mě pak přehazovaly různé týmy, které to „eskalovaly“ stále výš a výš. Po třech hodinách jsem si říkala, že jestli to takhle půjde dál, přepojí mě v poledne k samotnému prémiérovi Borisovi Johnsonovi.

To se naštěstí nestalo, a hygiena mi  písemně poslala jasné pokyny, co dělat:
1. Dělat jako by nic a nechat třídu nadále otevřenou pro zbývající děti.

2. Informovat o situaci rodiče. Uklidnit je, ale zároveň vyzvat k tomu, aby to brali vážně, sledovali případné příznaky a hlavně se pořádně a pravidelně testovali.

3. Víc větrat (ale ne tak, aby byla ve třídě moc kláda)

4. Víc všechno dezinfikovat

5. Ještě častěji si mýt ruce a připomenout dětem, že strčit ruce na sekundu pod kapající vodovod není správné mytí.

5. Držet děti, co mají ve třídě epidemii, od ostatních žáků ve škole.

Zatímco jsem řešila školní epidemiologickou situaci s odbornými složkami, věnovala jsem se i svému vlastnímu covidovému pacientu. Doma jsem naštěstí vyštrachala starý domácí PCR test (co všechno člověk letos ve škole nenafasoval...), a opět dítěti štětečkem ojela mandle i nos. Test jsem pak odnesla do nejbližší poštovní schránky, která testy přednostně vyzvedává a posílá do laboratoře. Cestou jsem dcérečce na přání koupila hranolky a grilované kuře, což mě vedlo k myšlence, že jí navzdory horečce a covidu asi tak zle není. Když se pak masa s bídou dotkla a snědla jen deset hranolků, svůj názor na její zdravotní stav jsem lehce přehodnotila. (Ale ne moc, protože pořád měla energii hrát Roblox a koukat na duchaplná YouTube videa.)

Odpoledne se vrátila ze školy starší dcera a hned začala vyvádět, že jí malá šla otevřít, a tudíž sáhla na kliku. Popadla antibakteriální ubrousky, hystericky lítala po bytě, drbala všechny kliky a dveře, a přitom se obula do mě, jak jsem mohla něco tak strašného dopustit. „Co když teď kvůli ní dostanu covid?! To nevíš, že mám astma?!“ Přemýšlela jsem, kdo je tato osoba a co udělala s mou dcerou, která ještě před pár hodinama reptala, že covid nemá a musí do školy. Aby nebylo napětí málo, upozornila jsem ji, že by bylo dobré se před kompletní dezinfekcí bytu aspoň převléct z uniformy, kterou měla celý den na sobě v semeništi covidu (základní škole), a projela v ní i zavirovanou městskou dopravu devítimilionového Londýna. Rodinnou atmosféru, hustou tak, že by se málem dala krájet, pak dorazila má otázka, jestli už si vlastně vůbec umyla ruce. (Neumyla.)

Do toho začala opět brečet mladší dcera, že umře a že starší je na ní ošklivá, a z práce přišel manžel. Ten zas hartusil, že děti na prvním stupni, kde je mladší dcera, nemusí mít ve škole roušky. A že on trvá na tom, aby ji ona neustále nosila, aby se držela dál od ostatních dětí, a ani s nima nejedla v jídelně. Na otázku, jak a kde bude s rouškou obědvat, odvětil, že si přinese svačinu z domova a sežvýká ji někde v ústraní. Nevěděl však, jak by to řešil, kdyby stejný požadavek vzneslo dalších dvě stě dětí ve škole, čímž se pro mě z pedagogického hlediska zařadil do kategorie „problematického rodiče“. Profesní rozvoj a letité zkušenosti mě sice učí, že lidé reagují na stres různě – někdo brečí, jiný se hádá a další totálně vychyluje a řeší kraviny – ale když se vám to všechno sejde doma a všichni členové rodiny si z vás udělají hromosvod, není o napětí nouze.  

Večer jsem už jen zamáčkla slzu, že teď jsem měla být v kině v centru Londýna na dlouho očekávané mezinárodní premiéře filmu Zátopak, na kterou přijeli i David Ondříček, Marta Issová, Václav Neužil a další. Místo toho však dřepím doma, řeším covid a klidním hormon svůj i všech ostatních. Utěšovat se ale zase mohu tím, že jsme teď aspoň srazili šanci, že někdo z nás bude mít pozitivní test před vánoční cestou do Čech, a tím ohrozí ladovské Vánoce v domovině. Já i manžel jsme očkovaní, takže to buď ustojím, nebo nějak přežiju. Největší riziko pro cestu domů teď tedy představuje starší dcera, takže by možná nebylo marné nechat jí po vzoru kdysi populárních "neštovicových párty" dojíst to kuře a hranolky po sestře, a pak doufat v lehký průběh. Tento nápad jsem samozřejmě okamžitě zapudila, ale ukázal mi, jak zoufalé myšlenky se někdy člověku honí v zoufalých chvílích hlavou. Radši už tedy dnes na nic nemyslet, neřešit a nepřepínat. Respektive vypnout hlavu, zapnout noťas a v teple domova se oddat své oblíbené páteční zábavě – shlédnutí nové epizody z mého oblíbeného českého seriálu 1. mise!