Co děláš na letišti?
Spolu s tisícemi dalších Čechů žijících v Británii zachtělo se i mně uvidět zase po roce svou rodinu a navštívit rodnou hroudu. Byl červen a v Anglii začala po měsících relativního klidu a postupného rozvolňování sílit Delta, která přemohla i naši domácí britskou mutaci Alfu. Evropské zprávy to prezentovaly jako morovou ránu a země EU se předháněly v tom kdo a jak zabrání vstupu Britů na své území, a do toho ten brexit. Málem mě proto omylo, když i Vojtěch prohlásil, že Británie je na zákaz, načež týden na to zcela obrátil a nechal se slyšet, že naočkovaní Češi mohou vstoupit na území koruny české nejen bez karentény, ale i bez testů.
Letenky jsem měla už dávno (přerezervované z letošních Velikonoc, jež byly přebukované z Vánoc, a ty zase byly přesunuté z loňských Velikonoc), ale mít jízdenku ještě neznamená, že skutečně někam můžete jet, což v době covidu platí stonásobně. Letenky mi navíc před létem bez udání důvodu třikrát zrušili, a tak jsem se naštvala a koupila si jízdenky na autobus – ten snad pojede a těch osmnáct hodin v autobusu s hadremu na obličeji nějak zvládnem. A jako bonus si ještě užijeme evropský road trip, při kterém uvidíme cestovatelské trháky typu tmavý podmořský vlak mezi Doverem a Calaisem, zaplivané bruselské autobusové nádraží, ospalý noční autobusák v Lucemburku či předraženou německou benzínku. Takovými instagramovými hity se letos každý nebude moci pochlubit!
Prázdniny nám vesele utekly. Vystřískali jsme maximum z toho, že se nacházíme v centru Evropy, uprostřed Schengenu a vlastníme pasy EU, a tak jsme si odskočili i do italských Benátek či rakouských Alp. Díky tomu všemu jsem se stala poměrně zběhlou v evropských cestovatelských semaforech, vstupních podmínkách, příjezdových formulářích a zejména přehršlí neustálého testování dětí (mně v žilách koluje AstraZenecca). Naštěstí ale jako učitelka vydělávám strašně těžké prachy a nevím, co s nimi, a tak mi bylo potěšením každou chvíli vyhazovat peníze za ty samé testy, kterých jsem si z Anglie zadarmo přivezla plný kufr, neb je fasujeme ve škole.
Navzdory ostříleným cestovatelským zkušenostem jsem byla před cestou do Londýna značně nervozní, protože jednak bylo potřeba všechno zabalit, zvládat vlastní i dětské zklamání z toho, že odlétáme a rodinu zase na hodně dlouho neuvidíme, dále objednat povinné PCR testy po příletu do Británie, protože bez nich nejde vyplnit příjezdový formulář, a současně v Česku načasovat poslední testy před cestou tak, aby odpovídaly anglickým požadavkům. A přitom všem doufat, že ten let zase nezruší, protože tím by padlo celé pečlivě postavené domino.
Cesta na letiště začala slibně – přišla šílená bouřka a někdo nechal v autě pootevřené okénko, takže jsem hned po vyčerpaném dosednutí na sedadlo spolujezdce získala pocit, že jsem upadla do hlubokého šumavského močálu. Rychle jsem si domů skočila pro pár osušek a jedny suché džíny, do kterých se v nejhorším převleču na letišti. Naštěstí jsem za ty dvě hodiny cesty ale relativně oschla a zbytek dosušila na dámských záchodcích, takže už jsem nevypadala počuraně a mohla se věnovat své oblíbené zábavě – čekání na otevření odbavovacích okének. Tentokrát jsem měla za cíl být jako jedna z prvních ve frontě, protože mi bylo jasné, že kontroly všech dokumentů a testů zaberou děsně času, a jak mi chmurně sdělil pán na přepážce, ani na to nebyli vybaveni čtečkou QR kódů.
Po slavnostním odbavení a smutném rozloučení s rodiči zbýval poslední krok před úlevným vydechnutím v letištní hale – prokázat se palubním lístkem a pasem policii ČR. Na pasovce nebyla žádná fronta, a tak jsme slušně pozdravili sympatického policistu a bez vyzvání předložili pasy. Pán právě svačil koblížek, vesele nás ignoroval a hlasitě se bavil s kolegou o tom, jak tady v Praze na hranicích nedávno zachytili hledanou osobu. Poté si před námi pomalu olízal všech deset ocukrovaných prstů, a když už jsem se děsila, že těmi oslintanými rukami hrábne po našich zánovních pasech (je očkován, není očkován? Má covid, nemá covid?), utřel si je do suchého ubrousku. Použít vedle stojící dezinfekci ho nenapadlo, ale tak nejsme cíťové a budujeme stádní imunitu, že jo. Možná jsem mu měla na rozloučenou olíznout přepážku, ať jsme si ve vyměňování bakterií kvit.
Do odletu zbývala hodina, a tak jsme se pohodlně usadili ve skvělé letištní restauraci a objednali poslední české jídlo, když tu náhle volá manžel a ptá se, kde jsme. Matně mi problesklo hlavou, že už jsme spolu pár dnů nemluvili a jestli si vůbec uvědomuje, že se dnes vracíme, ale naštěstí píšu všechny důležité datumy do kalendáře, takže nás jistě čeká s otevřenou náručí.
„Jsme na letišti,“ hlásím mu.
Manžel (zaraženě): „Na letišti? Co děláte na letišti?“
„Jedeme domů přece.“
„Vy jedete domů?! Dneska? To mi nikdo neřekl!“
„Vždyť je to napsané v kalendáři.“
„Ne, to mi vůbec nikdo neřekl.“
„Je to v kalendáři v ložnici, hned vedle skříně.“
„O tom já vůbec nic nevím. A v kolik teda dorazíte?“
(Těžký život dyslektika aneb Ať žije dokonalá manželská komunikace!)
Domů jsme se dostali už relativně bez problémů v jednu ráno. Pravda, letadlo v doznívající bouřce chvílemi trochu houpalo, ale na britských hranicích to šlo rychle a díky zpožděnému vlaku jsme po šíleném úprku příletovou halou chytli i jeden z posledních nočních spojů na kraj Londýna. V Londýně v noci metro ani vlaky nejezdí a nechtělo se mi uprostřed noci čekat s dvěmi unavenými dětmi a dvěmi těžkými kufry na dva autobusy, co by nás odvezli domů, a tak jsme vzali taxíka. Ocenila jsem, že pán neměl potřebu se mnou nijak konverzovat o blbostech, protože to bych už vážně nedala, a za své krásné mlčení si proto vysloužil větší diško. Také je potřeba pochválit manžela, že měl doma pěkně uklizeno, i když nás nečekal, a zároveň se mu veřejně omluvit – v kalendáři sice bylo napáno, kdy se z Čech vracíme, a dokonce několikrát. Ale díky všem těm rušením letů a změnám nebyl ani jeden datum příletu správný...
Alena Damijo
Jak jsem potkala anglického krále
„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."
Alena Damijo
Půl života za Malou louží
Nedávno jsem oslavila své dvacáté přivandrovalečtiny do Anglie. Z tehdejší vyjukané aupairky se stala úča na základce, místo (nuzného) kapesného beru (nuznou) výplatu a stav svobodná, bezdětná se léty proměnil ve vdaná, sdětná.
Alena Damijo
Co je láska?
Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.
Alena Damijo
Je to jen drobnost, taková maličkost
Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.
Alena Damijo
Kovářova vánoční kobyla
Kovářova kobyla prý chodí bosa. Miluju česká přísloví a vidím v nich hlubokou moudrost věků, ale s tímhle jsem až do nedávna tak úplně nesouhlasila – přece když něco umím, tak tím spíš to udělám doma pro sebe a svou rodinu, ne?
Alena Damijo
Ha! Covid! Přišel nezván, nevítán
...domácnost mou otočil a mě tím vytočil! Po více než roce a půl pandemie jsem takto "mrazíkovsky" mohla poprvé zavřeštět i já. Byl pátek ráno, už jsme s dcerkou skoro připravené vyrazit do školy, a zatímco se dítě zubí,...
Alena Damijo
Být stále mlád
Nedávno jsem narazila na článek s titulkem „šik po čtyřicítce“. Ani nevím, o čem byl – jen ten název totiž zvednul ze židle mě i mé čtyři křížky, páč to znělo jako „i stará rašple se ještě může zatřpytit."
Alena Damijo
Halloween? Ne, děkuju
Anglie potemněla, a kam se oko podívá, tam svítí vydlabaná dýně, visí přerostlý pavouk a nebo straší zlý duch či ohyzdná čarodějnice. Přichází totiž noc děsů – Halloween, dlouho očekávaná zábava mladých věkem i duchem!
Alena Damijo
Jak být dobrým "školním rodičem"
Každý z nás chce pro své dítko to nejlepší a touží být nejúžasnějším rodičem pod sluncem. Ale uvědomujeme si, že ne každý takový milující rodič je zároveň skvělým „školním rodičem“? My učitelé bychom mohli vyprávět...
Alena Damijo
Pohodový (?) rodinný výletík
Je jaro, anglické lesíky zfialověly záplavou zvonečků, a my vyrazili mezi stromy nadýchat se bio kyslíku a uvrat tradiční rodinný snímek s kobercem flóry. Usměvavá fotka zalitá sluncem evokuje poetické zdání pohodového výletíku,
Alena Damijo
Služebníček, Vaše Veličenstvo!
Po osmnácti letech v Anglii jsem se stala britským občanem. Jsem sice chudší o víc než čtyřicet tisíc korun, ale zato bohatší o půl království. A to je jistě k nezaplacení! (Aspoň do doby, než přijde další hypoteční splátka...)
Alena Damijo
Rok 2020 neodepíšu
Všichni tvrdí, jak byl tento rok úděsný, a spousta lidí říká, že ho ani nebude „počítat“ a odepíše jej jako ztrátový. Jestli mě však rok 2020 něco naučil, tak je to především pravdivost tvrzení, že když nejde o život, jde o bobek.
Alena Damijo
Narození Páně v londýnské základní škole
Anglické základky mají dlouholetou tradici dětských vánočních her o narození Krista, kterou letos poprvé ohrozil až nechvalně proslulý Covid. V naší londýnské škole se na představení spojují malí předškoláci s "velkými" prvňáky,
Alena Damijo
Co si letos přeješ k Vánocům?
Je sice teprve konec října, ale letošní Vánoce budou nepochybně virtuální a většina nákupů proběhne online. BBC nás už před časem povzbuzovala k včasným objednávkám, abychom nezatížili poštu a nedočkali se dárků až na Valentýna.
Alena Damijo
Britštější než Brit
S blížícím se brexitem a záludným koronáčem, který limituje možnosti cestovat, vyvstala potřeba se po osmnácti letech v Londýně legálně pobritštit. Dost na tom, že každé moje dítě má jiné občanství,
Alena Damijo
Balení - nejradši bych to zabalila
Jet na dovolenou je bezpochyby nesmírně vzrušující a většina z nás se na letní volno těší už od ledna. Škoda, že se totéž nedá říct i o dovolenkových přípravách typu vyřizování pojištění, dokupování nezbytností a zejména balení.
Alena Damijo
Lekce z letního tábora
Má britská dcera se vrátila nadšená a vysmátá ze svého prvního českého tábora. Obrovský dík všem organizátorům, jako úča si umím představit, co to obnáší, ale dítě má nespočet zážitků na celý život, a ještě se jí zlepšil češtin!
Alena Damijo
Oblékám Londýn
V karanténě spousta z nás pracovala z domu, se střídavými úspěchy vzdělávala potomstvo, malovala byt, třídila a uklízela, pekla chleba, housky a koláče, a při vynuceném domácím vězení někdy zbyl čas i na nějakého toho koníčka.
Alena Damijo
Stoletý stařík, který (náhodou) vybral miliony pro charitu
Na konci dubna oslaví válečný veterán kapitán Tom Moore sté narozeniny. Ano, sté. To už je důvod k pořádné oslavě! Ta ale pochopitelně nebude, protože korona,a tak kapitán dostal jiný nápad – využít své století k benefiční akci,
Alena Damijo
Definice optimismu: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!
V Anglii nám začaly velikonoční prázdniny. Od současného školního roku se ale liší jen tím, že nevstávám se slepicemi, abych cizím dětem dala úkoly a jejich rodičům další práci, stejně jako cizí učitelky nepřidělávají práci mně.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 110
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2026x
KNIŽNÍ VÝPLODY:
Anglické listí (2017)
Mé anglické sezony (2018)
Angličan v Česku aneb Czech Me Out (2019)
Češka v Anglii aneb T(r)ipy za všechny prachy (2021)
Rozmarná Anglie aneb Nikdy není tak zle (2023)
PŘIPRAVUJE SE:
Srdečné pozdravy z Řecka (Ikar, 07/24)
Detaily knih:
https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html
Kontakt: damijoa@gmail.com