Pohodový (?) rodinný výletík

Je jaro, anglické lesíky zfialověly záplavou zvonečků, a my vyrazili mezi stromy nadýchat se bio kyslíku a uvrat tradiční rodinný snímek s kobercem flóry. Usměvavá fotka zalitá sluncem evokuje poetické zdání pohodového výletíku,

a tak není divu, že na socmédiích získává spoustu srdíček a pozitivních komentářů. Ovšem to, co se odehraje před a po focení, je někdy nechutně prozaičtější.

My, co jsme nevyhráli soutěž Rodina roku, se pak při pohledy na krásné snímky ostatních můžeme jen bičovat myšlenkami, jak to jinde funguje a u nás ne, což nás jen utvrdí v přesvědčení, že jako matky stojíme za bačkoru. Dobrá zpráva ovšem je, že všude je něco a všichni máme podobné zápasy, a tak nejdřív popíšu výlet tak, jak si ho na základě krásných fotek často představují nahlížejícící (případně jak ho zkratkovitě prezentujeme my!), a pod ním bude popsáno, jak se to seběhlo doopravdy. Nic totiž sedřené rodiče nepotěší tak jako to, že děti ostatních se také občas chovají jak kandidáti na titul Největší prudič!
 

Verze první – jak se prezentujeme světu:

Po dobrém nedělním obědě a kávičce jsme se pomalu oblékli a vyrazili na procházku. Máme štěstí, že se nedaleko našeho bydliště v jižním Londýně nachází asi desetihektarový zelený porost, který se ani já, rodilá Šumavanka, nezdráhám nazývat lesem. Sice listnatým, ale v jedenácti metrech nad mořem těžko čekat smrky a borovice, že. Ve středu zdejšího lesíka je místo, kde touto dobou překrásně kvetou hiacintovce s anglickým názvem „bluebells“ (doslova „modré zvonky“), a které každý rok navštěvujeme a fotíme se tam. Je to taková pěkná anglická tradice, která ukazuje, jak jde čas, a letos jsme se tam chystali už po šesté.   
Manžel zrovna přišel z práce, a tak se k nám nepřipojil, ale nevadí – chápu, že je po práci unavený a potřebuje si odpočinout. Mladší dcera trvala na koloběžce, což mně přišlo trochu zbytečné – přece jenom jedeme do lesa a je to do kopce; na druhou stranu jsou tam i vyšlapané, pohodlné cesty a stezky, takže proč ne?

Po asi kilometru chůze jsme došli na místo, znovu si po roce vychutnali jeho prostou krásu a vyfotili se na stejném místě jako loni, předloni, předpředloni,... Kousek od nás radostně výskaly cizí děti, nad hlavami nám vesele skřehotali ptáci a sluníčko nás šimralo po tváři. Byl to krásný zážitek a už teď se těším, až si ho příští rok znovu zopakujeme!

***

Verze druhá, necenzurovaná:

Po dobrém nedělním obědě a kávičce...
Jak já nesnáším vaření! Mám pocit, že jsem během karantény stvořila asi tak třicet tisíc obědů a šedesát tisíc večeří, a už mi to silně leze jak na bednu, tak krkem: Pořád vymýšlet, co vařit, aby to ideálně aspoň trochu všem chutnalo, pak prostát hodinu až dvě u plotny a ještě riskovat, že si někdo dovolí pindat. Dnes byli ovšem všichni spokojení, a tak jsem využila chvíle a oznámila, že je čas opět zajít do lesa a stvořit tradiční fotky se zvonečky. Děti, opilé dobrou smetanovou omáčkou, souhlasily. Ne úplně ochotně, ale přece. O to víc mě překvapila pozdější vzpoura a vyslovená neochota zvednout zadek z gauče a oči od tabletu, a jít se vyvenčit.

...jsme se pomalu oblékli a vyrazili na procházku.
Ve tři jsem omladině oznámila, že v půl čtvrté odcházíme, a tak by bylo dobré se začít vypravovat. Starší dcera se zeptala, jestli si může ještě dvě minutky číst. Byla jsem rudá vzteky, když si ještě v 15.40 gelovala vlasy, zatímco mladší hledala černou roušku, na které jsou zamračené rty, „ať každý vidí, jak hrozně se cítím, a že nikam nechci jít!!!“

Manžel zrovna přišel z práce, a tak se k nám nepřipojil, ale nevadí – chápu, že je po práci unavený a potřebuje si odpočinout.
Ještě že tak. Přišel totiž zrovna v době, kdy jsme se oblékali a já řvala na děti, proč ještě nejsou, a že když ví, že si něco musí patlat vlasy, tak se doprčic začnu vypravovat dřív, a ne že si ještě budu číst!!! Manžel se mně klidným hlasem zeptal, jestli je opravdu nutné na ně takhle ječet, a že se to přece dá vyřídit v klidu a bez emocí, a že sousedi to asi taky nechtějí poslouchat. Připomněla jsem mu, jak se tuhle čílil on, když dceruškám nařídil něco uklidit a s údivem zjistil, že slečny na to jaksi pozapomněly. On opáčil, že to byla přece úplně jiná situace a s dneškem to vůbec nesouvisí. To je technicky vzato sice pravda, ale každý dlouholetý pár potvrdí, že podobná tvrzení jsou jak dráždění chřestýše bosou nohou - nemůže to dobře dopadnout.

Mladší dcera trvala na koloběžce, což mně přišlo trochu zbytečné – přece jenom jedeme do lesa a je to do kopce; na druhou stranu jsou tam vyšlapané, pohodlné cesty a stezky, takže proč ne?
Brát si koloběžku do lesa je naprostá hovadina. Ale je jí deset, takže pokud zjistí, že se jí do kopce přes kořeny jede špatně, tak je to jen její problém a ten krám si potáhne sama – já ji varovala!

Hned jak jsme vstoupili, obklopila nás uklidňující zeleň právě pučících listů, přes niž pronikaly stydlivé paprsky slunce. Lesík byl také plný londýnské zvěře, a tak bylo setkání s přírodou ještě intenzivnější.
Všude, kam jen oko dohlédlo, pobíhal nějaký pes, a to navzdory nařízení držet si svého mazlíčka na vodítku. Několikrát jsem málem šlápla do psího lejna. Přes cestu nám každou chvíli přeběhla veverka; říkala jsem si, jak je divné, že to spíš nebere po stromech, ale v Londýně je veverek plno a jsou krotké a oráchlé, a třeba jsou po obědě a nechce se jim s plným žaludem skákat po stromech. Když jsem však přišla blíž a přestalo mě oslepovat sluníčko, zjistila jsem, že to nejsou veverky, ale krysy. Zvednul se mi žaludek.

Mladší dcera vyrazila na koloběžce do kopce, já fotila stromy a starší dcerka opatrně našlapovala pár kroků za mnou.
Malá je stále nakrklá, že musí do lesa a nemůže čučet na Netflix, a tak vyrazila napřed. Starší je nakrklá, že jsem jí sjela, že se děsně loudala a ujel nám kvůli tomu autobus, a tak se drží vzadu. Já v lůně přírody rozjímám, které moje dítě mě momentálně točí víc, a musím říct, že je to opravdu nerovný zápas. Vítěze proto určí až starý citát: „Nemám žádné své dítě radši. Všechny mě štvou úplně stejně.“
Fotím stromy, abych se uklidnila, ale moc mi to nejde.  

Nahoru do hlubin lesa mířila spousta dalších lidí, všichni se usmívali, užívali si přírodu uprostřed velkoměsta a možnost se po několika měsících tvrdé karantény zase setkat s pár přáteli.
V lesa je lidí jak na Václaváku před covidem, případně jak na na Šumavě v době karantény. ‚Pravidlo šesti‘, to jest že se nemůže venku setkat více než šest lidí nebo dvě domácnosti, si někteří také vykládají velmi, velmi volně. Ještě že už jsem očkovaná!

Po asi kilometru chůze jsme došli na místo, znovu si po roce vychutnali jeho prostou krásu a vyfotili se na stejném místě jako loni, předloni, předpředloni,...
Zvonečky bavily jenom mě. Děti  nezajímaly. Dcerušky se poslušně („ať už do máme z krku“) posadily na tradiční kládu u koberce modrofialových květů, pohádaly se o to, že malá se na velkou moc lepí, a zacenily zuby do kamery („to stačí, viď, mami? Takže jdeme konečně domů? A můžeme mít zmrzlinu, když jsme sem s tebou šly?").

Kousek od nás radostně výskaly cizí děti, nad hlavami nám vesele skřehotali ptáci a sluníčko nás šimralo po tváři.
Skřehotání místních zelených papoušků alexandrů, invazivních ptáků, vytlačujících původní místní opeřenečky, místy přehlušují hulákající děti. Je neskutečné, jak některé děti dokážou řvát, a obzvlášť v lese. Dost se divím, že jim jejich rodiče nic neřeknou, i když vlastně se tomu zas tak nedivím. Jen doufám, že se řvouni nepřiblíží k nám, protože mám strach, že bych jim něco mohla říct já, a momentálně si nedůvěřuju, že bych použila svůj klidný, profesionální učitelský hlas.

Byl to krásný zážitek a už teď se těším, až si ho příští rok znovu zopakujeme!
To zas byly nervy! Snad to bude příští rok lepší.