Oblékám Londýn

V karanténě spousta z nás pracovala z domu, se střídavými úspěchy vzdělávala potomstvo, malovala byt, třídila a uklízela, pekla chleba, housky a koláče, a při vynuceném domácím vězení někdy zbyl čas i na nějakého toho koníčka. 

Já třeba oprášila háčkování. Začalo to nenápadně, ještě v éře předkoronové, a sice nápadem uháčkovat pro své londýnské školní dětičky košíčky na velikonoční čoko-vajíčka. Moji malí miloušové měly původně dostat takovou tu roztomilou háčkovanou českou slepičku, ale už třicet let jsem jen háčkovač - začátečník, a na crcání se s třiceti slepicema jsem neměla nervy; koneckonců omladinu bylo třeba především virtuálně vzdělávat, a pak až řešit velkochov háčkovaných kuřat. Ta je totiž číst ani psát nenaučí. 

Protože jsem najednou poprvé v životě dodržovala pracovní dobu a cesta do práce mi místo obvyklých 45 minut trvala jen pět sekund, měla jsem před sebou volná odpoledne. Takový luxus znám jen z prázdnin, jenže o těch většinou výletujeme, což tentokrát samozřejmě nehrozilo.

Košíčky byly tudíž uháčkované za pár dnů a křížkem vyšité luční kvítí zabralo další týden. Číst nejde pořád, psát se mi nechtělo, mouka se stala nedostatkovým zbožím a zahradničení, které mě též velmi baví, jde bez zahrádky či balkonu provozovat dost těžko. Jednou jsem takhle smutně koukala z okna našeho přízemního bytu a přemýšlela, kdy už ta zatracená karanténa skončí, a přála si mít aspoň nějaký lepší výhled než ten současný na sousedovic přetékající popelnice či hnusné černé patníky u nás před domem. A v tom mě políbila pandemická múza a vnukla mi myšlenku dát těm ošklivým orezlým patníkům nějakou veselou háčkovanou čepičku. Když už nemám výhled na zeleň, budu mít pod okny aspoň barvy! 

Choť mé první nainstalované výtvory nejprve zkritizoval, protože to není bezpečné - tu vlnu prý někdo může zapálit, a pak z toho chytne celý dům (evidentně dával při fyzice ještě menší pozor než kdysi já). Já zase čekala, že to někdo buď hned strhne, nebo aspoň zničí. Patníkové pokrývky tam však zůstaly nejen do příštího dne, ale i do dalšího a dalšího, a ani městský úřad, či kdo ty sloupky vlastní, si nestěžoval. Otevřeným oknem k nám začaly doléhat nadšené výkřiky dětských i dospělých obdivovatelů. Manžel se mi pak dokonce přišel omluvit: "Miláčku, promiň, byl jsem skeptický, ale ty jsi stvořila turistikou atrakci!"

Tedy nalijme si čistého vína - ne, že by ty mé výtvory byly zase takové terno, ale ono taky na co pořád koukat, když se kromě jediné procházky za den nemůže nikam chodit? V té době toho ještě mnoho nekvetlo, sousedovic popelnice oku zrovna neladí, a průmyslová zóna, která pokrývá zbytek ulice, estetičností také příliš neoplývá.

Ze začátku jsem si myslela, že tím háčkováním dělám radost jen sobě, ale brzy se ukázalo, že největší radostí je ve skutečnosti dělání radosti někomu jinému. A že to, že někomu svými krátkými a dlouhými sloupky rozjasníte den a odpoutáte pozornost od tragických zpráv, rozhodně stojí za ty hodiny práce a brnící prsty. A tak jsem při internetovém sledování českých krimi seriálů strávila dva týdny velikonočních prázdnin s vlnou a háčkem, a zatímco jsem se stávala televizním detektivem - amatérem, venku přibývaly další a další patníkové pokrývky. Sloupkovému zátiší jsem pak na závěr dala hrdou ceduli se smělým názvem "Venkovní galerie háčkování".

S překvapením jsem pak zjistila, že angličtina má pro podobné podnikání termín yarn bomb nebo též yarnbombing ("bombardování přízí", ) a na Instagramu mají oba hashtagy skoro čtvrt milionu fotek. "Pouliční pletení/háčkování", jak se tomu též říká, je vlastně takové vlněné grafiti, které ovšem nic neničí a je možné ho kdykoli odstranit. Do vlny se oblékají nejen patníky a sloupky, ale třeba také stromy, ploty a zábradlí. Fantazii se meze nekladou, ale respekt k majetku druhých je podmínkou!

Jedenáctý červen je mezinárodním dnem oplétání a organizátoři akce vyzvali všechny vlno-kreativce, aby v ten den rozzářili přízí své okolí. Bude to výzva i pro zlaté české ručičky doma pod Řípem? V Přerově třeba "oblékli" betonový strom...