Kdo chytá v ráji růžovém

„Potřebovala bych nějaké cool fotky na Istagram,“ odpověděla má skoro třináctiletá dcera na otázku, kam vyrazíme o víkendu, a před oči mi vrazila insta-fotky zcela růžové a rozvetlé kavárny v centru Londýna. 

Nevím, co to do mě vjelo (teda vlastně vím – únava zoufale volající po kafi, cukru a nicnedělání), ale bez klasických řečí o zbytečném vyhazování peněz za blbosti jsem svolila. Kavárna, kterou jsme s pomocí Googlu lokalizovali hned vedle slavného obchodní domu Harrods v luxusní čtvrti South Kensington, se nacházela jen deset minut od našeho kostela, a tak jen co nám vikář požehnal, vyrazili jsme vstříc novým kulinářským foto-zážitkům. Prozíravě jsem se už v  kostele, kde máme před shromážděním zdarma horké nápoje a sladké pečivo, pořádně prolila kafem, protože člověk nemusí být pomazaným prorokem, aby věděl, že v profláklé insta-kavárně nebude asi zrovna levno.

Hned u vchodu do země zaslíbené alias růžového ráje nás zastavila cedule, vyzývající nás, abychom počkali na usazení číšníkem, a zároveň upozorňující, že naše posezení by nemělo přesáhnout čtyřicet pět minut. Hned se tam cítíte víc vítáni! Ukázněně jsme tedy vytvořili tříhlavou frontu, a když si nás dlouho nikdo nevšímal a kolem nás chodili lidi normálně dovnitř, osmělila jsem se a zdvořile se zeptala číšnice, která krájela dort rychlostí, jež by i šneku přišla nudně zdlouhavá, jestli máme čekat venku nebo uvnitř.

Servírka nám dovolila čekat uvnitř a po pěti minutách, které jsme strávili nadšeným upozorňováním se na různé interiorové zajímavosti (růžoví koníci, stěna pokrytá kafariáty, žůžovoučké jízdní kolo s košíkem květin) nás zavedla dolů, do podzemí se zdmi pokrytými spoustou růžových srdíček ve tvaru slavných anglických bonbonků s nápisy. Překvapilo mě, že víc než polovina stolů byla neobsazena a moc jsem nechápala, na co jsme tedy vlastně museli prve čekat, ale i v růžovém ráji evidentně existují věci mezi nebem a zemí.

Usadili jsme se a slečna nám po dalším nekonečném čekání přinesla růžová meníčka. Ceny lahodně vypadajících zákusků mě skutečně ohromily a na chvíli jsem si připadala jak Alenka v říši divů; dortík v normální londýnské kavárně stojí zhruba L3 (90 Kč), zde byl průměr L7 (210 Kč) a za kafe chtěli bůra, o což si neřekne ani předražený Starbucks za svůj největší kelímek. Ještě že jsem si dala v kostele kafata dvě! Ale protože jsem byla pevně rozhodnutá, že jsme v tomto podniku poprvé a naposledy, milostivě jsem dětem dovolila, že si nemusí dát to nejlevnější, ale naopak to, na co mají největší chuť.

Objednali jsme si a mezitím se fotili, protože od toho jsme tady přece byli – stejně jako ostatní mladé dívky, které cvakaly o sto šest, a pak snímky hned posílaly do éteru, aby je ostatní mohli osrdíčkovat. Byla to zábava. Jediné, čeho jsem mohla v kavárně litovat, bylo nejen lehké přítmí, ale taky fakt, že jsem ráno na sebe ve spěchu navlékla obyčejné oranžové triko, které s růžovým designem pramálo ladilo. Ještě že nemám ambice stát se insta-hvězdou, to by jinak bylo úplné virtuální faux pas a promarněná cesta!

Po víc než deseti minutách, kdy jsem si myslela, že na ty dortíky snad teprve melou mouku a ne je jen přendavají z vitríny na talířek, jsme se konečně dočkaly. Musím říct, že jsem neměla valná očekávání, ale chuťové pohárky explodovaly při každém soustu, zákusky byly z kvalitních surovin a neskutečně dobré, měly neotřelou chuť a přirozenou jemnou vůni. Navíc nebyly přeslazené, což vždycky ocením. Skoro bych byla v pokušení říct, že za ty prachy se i vyplatily, ale pak jsem si včas vzpomněla, že za cenu jednoho malého dortíčku jsem měla včera v IKEY oběd, zákusek a ještě kafe, a tak radši pomlčím.

Každá zábava však jednou skončí (zvlášť když je na ni vyměřena jen tři čtvrtě hodina), a pak dojde na lámání chleba v podobě placení účtu. Nikdy jsem neměla vysoké mínění o svých matematických schopnostech, ale když mi místo očekávaných dvaceti dvou libuších namarkovali přes pětadvacet, byla jsem přece jenom trochu zaražená. Účtenka přemrštěnou cenu záhy vysvětlila – jak se v některých nóbl podnicích totiž dělá, k částce rovnou přibouchli tzv. service charge, lidově dýško, a to hned 12,5 %. Vzhledem k rychlosti obsluhy mi to přišlo trochu (dost) odrzlé, a i když vím, že mám ze zákona právo tento příplatek odmítnout, přiznám se, že jsem nechtěla vypadat jako nějaký chudák z Nemanic a nechala to být – dost na tom, že mluvím s východoevropským přízvukem a na sobě jsem měla oranžové triko a sekáčové manžestráky. Předražený zákusek mě sice zasytil až do večera, takže dobrý, ale mezi náma – zlatá IKEAl!