Z Londýna až skoro na Konec světa

Dost bylo válení se v Londýně, řekli jsme si, a vyzbrojeni  řízky a režijkou vyrazili do nejzápadnějšího anglického hrabství, Cornwallu. Tam, kde skály rozbíjí majestátní Atlantik a na usmířenou přivádí teplý Golfský proud.

Když se v Anglii řekne Cornwall, každý udělá "Áááááááááááááááááááááá, tam je tak kráááááááááááásně!" Už dlouho jsem proto měla tohle místo v merku. Při surfování nabídek pobytů na podzimní prázdniny jsem pak narazila na akci, které cenově nešlo odolat, a tak jsme se i my vyjeli kochat do nejprofláklejší destinace britských surfařů, cornwalského města Newquay. 

Náš hotel se nacházel hned naproti nádraží, chytře postaveném hned u pobřeží. Protože jsme sice dorazili s hodinovým zpožděním, ale pořád ještě příliš brzy na ubytování, šli jsme se zatím kochat výhledy a zahřát do pizzerie. Vím, je to v anglickém přístavním městě téměř znesvěcení, ale když on manžel našel ve vlaku v novinách slevový kupon, a pak taky na tradiční mastnou rybu a hranolky neměl nikdo chuť. 

A to už jsem se zmínila, jaký byl z oné pěkné restaurace pěkný výhled? Radovala jsem se, že když máme takováta panoramata z vedle-hotelové-pizzerie, o co lepší bude výhled z hotelového pokoje, natočeného směrem k oceánu! Představte si, že ráno otevřete oči, a hned koukáte do zpěněných vln. Jedním slovem nádhera! Samozřejmě jsem věděla, že se může stát, že se ocitneme v jedním z těch dvaceti procent pokojů, orientovaných na hlavní nákupní třídu, ale tam to bylo taky celkem hezké. Realita však předčila moje očekávání: Kdo mohl tušit, že okna nesměřují jen na Atlantik a hlavní ulici, ale že hotel též vlastní pět pokojů, které mají to privilegium přehlížet zaplivaný betonový dvorek uvnitř komeplexu? To si rozhodně musíme považovat za čest, ostatně mít u moře výhled na moře není zas tak nic ojedinělého, ale dvorek, kde ani kytka v květináči neroste, tomu říkám jackpot! 

Jakmile jsme se ubytovali, sebrali jsme saky paky a šli ven. Jaképak sezení na hotelu, když nad námi létají pod blankytnou oblohou rackové a pod námi se nachází zlatě žluté písečné pláže se zpěněnými vlnami, které si nikdy nedají pohov? 

Samozřejmě jsme se zastavili i u slavného domečku na skále; ten je možné si na týden pronajmout a je důkazem toho, že zažít dovolenou na soukromém ostrově není tak nesplnitelný sen, jak se může na první pohled zdát. K ostrůvku navíc vede (kromě šplhání po strmé skále) jediná možná cesta - stezka po visutém mostě, pod nímž je za přílivu několik metrů zpěněné vody, kdežto během odlivu se dá ostrov obejít suchou nohou. 

Přestože krásně svítí sluníčko, fučí to tu jak ve vstupu do ledové jeskyně a jsem proto při pozorování surfařů tajně ráda, že jsem si vzala tlustou bundu a šátek kolek krku. Protože už však žiju šestnáct let v Anglii a jezdíme k moři v létě v zimě, nepřekvapuje mě, že v každou roční dobu vidím nějakého Angličana ve vodě. Jsou to prostě otužilí borci, co mají v lednu doma 15 °C, když se teda konečně uvolí zavřít okna, a ani nějaký podzim je tedy nemůže zastavit v čvachtání se v Atlantiku na prknech, jež pro místní surfaře znamenají svět. Ostatně jak dokládala cedule pobřežní hlídky, hlásící, že vzduch má teplotu 12 °C, kdežo oceán 15 °C, ve vodě je dnes rozhodně lépe, obzvlášť v neoprenu! Po několika hodinách se už nedivím ani tomu, že nejen na pláži, ale i volně po městě potkávám bosé postavičky v černém obleku, kterak si pod paží nesou surf. Jsme přece v Newquay!  

Když jste v Cornwallu, neměli byste zapomenout dát si tradiční Cornish pasty, to jest slaný koláček kapsovitého tvaru, ideálně se steakem a vařenými bramborami. Proslulé je také Cream tea, což je sladká bulka (scone), podávaná s džemem a velmi hustou smetanou. Přiznám se, že ta už se do mně po neméně tradiční anglické snídani bufetového stylu a cornwallském masovém pirohu skutečně nevešla, a tak jsem si aspoň dala v této příchuti zmrzlinu. To se také počítá, ne? 

Jen naprostý cynik se zavře večer na pokoji a zírá do barevné televize, místo aby šel ven a zíral na barevný západ slunce nad oceánem, navíc ve 3D rozlišení (když jste blízko vody, tak dokonce i 4D). Většina z nás by se asi shodla na tom, že podobné obrazové výjevy padesáti odstínů oranžové jsou neskutečně kýčovité a přehnaně přeplácané, ale když ona je to na vlastní oči taková nádhera, že se to prostě neokouká! 

Až na sám Konec světa (Land's End), což je nejzápadnější místo Anglie s parádními skalisky a atlantickou moří všude kolem, to nakonec časově nevyšlo, a tak jsme se aspoň cestou domů zastavili ve městě Plymouth, jež se nachází v sousedním hrabství Devon. Městu dominuje nevysoký kopeček, na němž trůní typicky červenobílý maják. Za téměř směšných L8 rodinného vstupné jsme vyšplhali 93 schodů nahoru a nebýt mi tak špatně z úzké vyhlídkové plošinky, řekla bych, že si z majáku užijete neskutečné vyhlídky na přístav a širý oceán; přilepena zády na bílou zeď jsem však udělala jen pro zachování dekóru pár rozmatlaných fotek a zůstanu u toho, že budu jen plaše konstatovat, že to bylo krásné a doslova dechberoucí. A to mi pak ještě tam nahoře v mracích, kdy už jsem skoro omdlévala, dcera nadšeně povídá: "Hele, mami, já si ještě vylezu tady do toho patra, kde stávalo světlo, mohla bys prosímtě znovu oběhnout tu plošinku a vyfotit mě zvenku, aby to bylo originálnější?" (Nemohla!!!)