Hurá, týdenní festival alias rodinná dovolená pod stanem v kouzelném anglickém národním parku New Forest je konečně tady! Organizátor akce navíc už v lednu s úsměvem prorokoval slunečno a teploty neklesající pod 29 °C.
Den 0
Vařím o stošest a mrazím o stosedm. Týden bez ledničky vede ke kreativnímu kulinářskýmu myšlení – zamrazím si porce jídla, a gulášové krabičky budou navíc jedlými chladicími destičkami. Ó, jak jsem chytrá a geniální!
Den 1
V Londýně prší a předpověď na následující týden slibuje zítra slunečno, pozítří déšť, a poté pět dnů ocelové šedi s teplotou do 17 °C. Vyhazuji z kufru sukni a jedu do sousední čtvrti zaútočit na obchody s cílem pořídit ještě alespoň jednu teplou mikinu a košili.
Na místo vysněné akce vyrážíme večer. Jsem příjemně překvapena tropickými britskými 22 °C, a náladu mi zvedne i fakt, že náš předplacený stan se nachází naproti záchodkům. Jiné by to možná zklamalo, ale já porodila dvě děti a močák se od té doby chová jak cíťa, takže čím blíže míse, tím lépe.
Méně mě těší fakt, že blízko nás je také hangár pro setkávání studentů. Je známo, že studentíci mohou být hluční v noci, ale i ráno, a nikdy nezapomenu na to, jak mě jednou o víkendu na koleji vzbudilo v pět ráno skřípavé otevření okna, následované výkřikem „ptáááci, držte huuuuuuby!“
Den 2
Předpověď nelhala, je horko k padnutí (24 °C). Vytahuji své jediné šortky a sandály, a jsem hrdá na mladší dceru Petru, která statečně zvládá fakt, že jí jsem sandály zapomněla sbalit. Ale zato má holinky! „Jídelní mrazicí destičky“, uskladněné v rohu stanu, aby vydržely co nejdéle v chladu, díky náporu a výhřevnosti ostrého ranního slunce zcela povolily. Ó, jak jsem chytrá a geniální, skladovat jídlo na východní straně stanu! Poslední stopu tak zvané geniality a kreativního kulinářského myšlení pak škodolibě vypípá záludná mikrovlnka –dvě vysoké školy, tři světové jazyky plus slovenština, ale nenastavím program na jediné blbé mikrovlnce!
Po vlažném obědě se jdeme projít po národním parku. Jako rodilá Šumavanka jsem nejvíc zvědavá na „nebezpečnou divokou řeku, protékající tábořištěm, ve které se nedá koupat“ – obejdeme celý kemp, ale jediné, na co narazíme, je asi padesát centimetrů široká a dobrých šest cenťáků hluboká stružka, proudící rychlostí metr za půl minuty. Souhlasím, že v tom se opravdu nedá koupat. Večer ale začíná hlavní program festivalu a je mi krásně. Parádní hudba, skvělá povzbuzující slova, program pro děti. Sedm tisíc neméně nadšených festivalistů. Super, super, super!
Den 3
Prší. Péťa se raduje, že má holinky, a já vzpomínám na ty své. Jak se jim asi v tom teplém botníku doma u dveří daří? Kreativní obědové destičky došly, a tak máme instantní nudle a dojíme se chlebem.
V noci ve frontě na záchod přemýšlím, proč mi na začátku pobytu přišlo za těžko stepovat v zimě ve frontě na wécéčko, když nepršelo? Počasí britského léta se dá totiž popsat jen slovy českého klasika: „Chčije a chčije.“ Tento způsob léta zdá se mi být opravdu nešťastným, ale podle předpovědi máme dneškem sprchu z nebe šťastně za sebou!
Den 4
Nejen chlebem živ je člověk aneb království za housku! Studenti naproti navíc každé ráno provokují vůní smažené slaniny a klobás, i když u toho hezky hrají. Nechci působit nevděčně, ale ano, jsem přechlebovaná, točí mě počasí (pro změnu opět prší) a klaustrofobně-ponorkové sezení ve studeném stanu, neb mladší dítě má horečku z přetažení. Anglickým idiomem řečeno, „narazila jsem do zdi“, což je stav, kdy máte všeho psychicky i fyzicky po krk. Přistihnu se, že počítám, kolikrát se ještě vyspím, než pojedeme domů, a jsem na sebe za to naštvaná, protože jsem se sem rok těšila. Večer hlídá manžel (díky, díky, díky) a já jdu na program pro dospělé. Hudba i kázání mě nakopnou, pěkně si zatrsám, a jsem příjemně naladěná i díky tomu, že ve festivalovém stanu setkávání je sucho a teplo.
Den 5
Pro změnu leje a ochladilo se, takže vyměknu a vyměňuji plastové sandály za kožené botasky, vnitřně impregnované svačinovými pytlíky. Jak se asi mají moje kytičkové holinky? Odpoledne na chvíli přestalo pršet, dokonce zahlédnu kousek blankytné modři (vyfotím si ji), a Pétě je líp, takže můžem aspoň do dětského hangárového kina. Večer je na festivalu letní kino pod širým nebem pro dospělé a hrají La La Land. Neprší, ale mrzne, až dře, a tak na sebe navrstvím prakticky všechny čisté hadry, a ještě se vybavím dekou a kelímkem čaje, který používám jako ruční topení. Snažím se ignorovat fakt, že za mnou sedí angličtí teenageři v šortkách a lížou zmrzlinu.
Den 6
Svítí sluníčko! (!) I ranní čekání na toaletu je hned veselejší. S kamarádkou pak jdeme na snídani a lechtivé paprsky, veselý pokec, horké kafe a čerstvá kobliha fungují líp než jakékoli antidepresivum či La La Land. Kafíčko a koblížek si samozřejmě fotím, ať mám alespoň jednu fotku s letní oblohou, protože podle předpovědi má po obědě začít zase pršet. Jdu proto zavčasu stát dětem frontu ke stánku na pizzu, a během čekání se skutečně rozleje. Naštěstí se ale v mokré frontě sešla veselá parta se suchým anglickým humorem, a tak nám hodina čekání v dešti příjemně uteče. Odpoledne opět trávíme v zavlhlém stanu a jediným povyražením je, že porážím děti v Člověče nezlob se (je důležité, aby se naučili i prohrávat). Cestou na večerní program mi zlomil vítr a přívalový liják deštník. A když pak před spaním skáču přes kaluže a stojím ve slejváku frontu na záchod, říkám si, že hůř už snad být nemůže.
Den 7
Mýlila jsem se: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř! Celou noc vytrvale pršelo a mokrá louka u záchodků se proměnila v bažinu. K dokonalé britské atmosféře močálu chybí snad jen už pes baskervillský. Opět filozofuju nad tím, proč mi přišlo zatěžko chodit a stát frontu na záchod v zimě, ale i v dešti – teď je největším dobrodružstvím najít cestu, aniž bych přitom zapadla do bláta. Na druhou stranu se ale vyčasilo, obloha je modrá jak chrpa, a na obloze visí reálná žlutá koule, která vydává teplo. Je to ÚŠAZ (úžasný zázrak)! Až je mi skoro líto, že dnes už je poslední den. Veškerý sentiment ale na zastávce autobusu utne poslední přívalový déšť, načež nás za sprchu odškodní oslnivou podívanou sytá duha. A pak přijde čtyřhodinová cesta domů, a po ní slast suchého bytu, horké sprchy a vlastního záchodu bez bláta. To blaho! Ta slast! Vzpomínám na nejhezčí zážitky týdne a říkám si, že za rok asi pojedem zase. I v Anglii je přece někdy hezky!
