Je léto, cestujeme, a pak nadšeně sdílíme své fotky. Na prstech rukou a nohou bych ale spočetla snímky ze svého dětství, odžitého ve fotografické době kamenné (černobílá Alenka s dortem, černobílá Alenka se setřičkou u vánočního
stromku; za rok totéž, jen o svíčku víc). Ovšem díky digitálům a zejména chytrému telefonu mám stejné množství fotek jako za prvních patnáct let života hotových během prvních patnácti minut od začátku výletu, a to až na výjimky nefotím každý prd - snídani, děti před domem, děti před autem, děti v autě, děti na benzince, děti spící, děti právě vzbuzené, děti na parkovišti v místě destinace, děti zpruzené desetiminutovou chůzí, les dvě stě metrů před námi, děti u stromu; první prašivka, druhý hořčák, tři satani, čtyři muchomůrky, děti na pařezu, otrávené čerstvým vzduchem, hladově pojídající můj rohlík s paštikou, hladové klíště svačící mou krev atd atd.
Metodou pokus a omyl se brzy ukázalo, že některé fotky vypadají lépe než ty druhé, a že často se tomu dá pomoct. Většina lidí se soustřeďuje na objekt, ale málokdo už si například uvědomuje, jak důležité je pozadí, a to přitom může fotku buď zvednout, nebo naopak zabít.
Kolik snímků už bylo zkaženo tím, že fotografující si neuvědomil, že objektu roste z hlavy sloup, že za dětmi je přetékající odpaďák, případně že do záběru vešel chlap v trenkách s postavou, která dává tušit, že několikrát týdně pravidelně posiluje s půllitry piva.
Když fotíme lidi nebo objekty, máme přirozeně tendenci umístit je doprostřed fotky, ale mnohem lepšího efektu se dosáhne takzvaným zlatým řezem, kdy centrální objekt umístíme zhruba do pravé třetiny fotografie; mimochodem zlatého řezu využívali už renezanční umělci.
Lehká změna úhlu, a jaké to udělá divy! Nemluvě o kouzlu reflexe ve vodě. Kde můžeme, zlatě řežme a reflektujme, a všemožně braňme nudící se rodině házet šutry do vody a ničit nám tak kompozici!
Skvělého efektu často docílíme také tím, že zaostříme objekt, ale pozadí naopak lehce rozmažeme (v mobilu se toho dosáhne pouhým poklepáním na objekt), případně prostě přistoupíme blíže k fotoaparátu. Mám ve svém albu úchvatnou rodinnou fotku z výletu na Pražský hrad, jejíž autor se snažil celý hrad narvat do záběru, a tak nám neustále dával pokyny couvat. Výsledkem jsou solidně vypadající Hradčany a čtyři tečky mezi stovkou dalších návštěvníků, z nichž se pod mikroskopem dají s trochou fantazie rozeznat naše tváře. Proč nás tehdy nenapadlo stoupnout si před fotoaparát a neřešit to, že holt trochu zacloníme kus už tak velkého hradu, nad tím mi dodnes zůstává rozum stát.
Fotografie, na kterou je radost se podívat i po dvaceti letech, je samozřejmě ostrá, má atmosféru, zachycuje okamžik a náladu a hlavně je zajímavá. Vyplatí se proto vyvarovat se tradičních klišé při návštěvě památek jakými je podpírání Šikmé věže v Pise či „držení“ egyptských pyramid za špičku. Co potřebujeme, je nápad!
Kromě neotřelého nápadu je také klíčové dobré světlo, a je proto šikovné vědět, že nejlepší světlo na focení je ráno a v podvečer. Kdykoli fotím za jasného dne (pod mrakem se ani moc nenamáhám máčknout spoušť), položím si nejprve otázku: Kde je slunce? Poté si stoupnu tak, abych nefotila proti němu, protože to je víceméně jen plýtvání časem, energií, baterkou foťáku a pamětí. Už nejednou jsem kvůli světlu při školním výletě přemístila celou třídu o sto osmdesát stupňů a pak půl hodiny děti buzerovala , abych docílila toho, že většina žáků hledí na mě, nezvedá ruce, nestíní ostatní a nedělá ksichty. To mi pochopitelně mezi žáky značně zvýšilo popularitu, ale zato jsme pak měli ve školních novinách pěkný snímek z výletu! Takže ještě jednou: Nikdy, nikdy, nikdy nefotíme proti světlu nebo ve stínu!
Vzpomínka na krásnou dovolenou je jak psaní do písku, kdežto fotografie jak rytí do kamene (zvlášť když si pak ještě fotky zálohujeme a nebo dokonce necháme vyvolat!), což mi připomíná další prohřešek. Psaní do zlatého mořského písku nás suchozemce asi nikdy neomrzí, takže si aspoň dejme pozor na to, aby to bylo zaprvé čitelné, zadruhé v záběru, zatřetí ostré a samozřejmě opět pomůže nefotit proti světlu. Není také od věci odházet mořské řasy. Pro lepší ukázku jak to nedělat jsem vylovila z e-koše svůj včerejší rádoby romantický nápis tupou mušlí v písku na pozadí rozmazaných křídových skal.
Někdy se mi stává, že fotím tak moc, že si pak na konci dne uvědomím, že jsem si vlastně to místo ani lidi pořádně neužila, protože koukat se na svět skrz čočku aparátu není totéž, jako dívat se čočkou vlastní a vychutnávat prostou krásu přítomnosti. A tak se snažím řídit heslem „méně je více“ a spíš několika cvaknutími zachytit pár okamžiků, než každou sekundu dne. A pochopitelně je fajn, když z toho „méně je více“ vyjde víc než těla bez hlav a bordel na plážové dece!
