Tři skořápky pro Popelku

Letitá česká pohádková masáž, zvláště ta vánoční, mně už od dětství vedla k myšlence, že život je završen a naplněn až v manželství, a jakmile mě sbalí princ na bílém koni, jsem za vodou. Pubertální sbližování s druhým pohlavím 

ale dávalo za pravdu více Cimrmanovi, který tvrdil, že pohádky děti vůbec nepřipravují na reálný život, protože „když děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou.“*

I tak ale pohádky a romantické příběhy s princem na bílém koni miluji a dojetím je obrečím víc než návrat drahého manžela z několikadenního školení, zvlášť když místo kočárem taženým bílými koňmi docválá domů autobusem městské hromadné dopravy. Uvítání je, pravda, vřelejší, když se ukáže, že kromě sebe a špinavého prádla má v ruce i igelitku s chlebem, mlékem a toaleťákem, díky čemuž se nemusím do obchodu táhnout já, a  mohu si tak dál číst napínavé romány (tolik k romantice v reálném životě).

Protože už znám většinu pohádek nazpaměť, bavím se někdy při jejich sledování převážně tím, že si představuji, jak pokračuje avizovaný „šťastný a spokojený” život po slavné svatbě. Do roka či do dvou totiž tělo zákonitě odplaví fenyletylamin, látku způsobující zaslepenou zamilovanost, a tím pádem člověku spadnou růžové brýle, a chová se a myslí zase normálně.

Popelka si teď už třeba konečně uvědomí, že její princ je sice boháč a následník trůnu, ale ta jeho úžasná zásadovost není ve skutečnosti nic jiného než příšerná tvrdohlavost, která ji ve spojení s jeho permanentní nedochvilností dohání k šílenství. Nemluvě o tom, že drahý si nepamatuje žádná výročí, není schopný dělat dvě věci najednou, nechává drobky na stole, oblečení odkládá místo do skříně přes židle a když ponechán bez dozoru, vezme si ponožky do sandálů. A chrápe!

Ani Popelka však není vždy tou roztomilou svěží mladicí v růžových šatech s vlečkou, která princi tak učarovala. Bez mejkapu, v teplákách a s hadrem v ruce vypadá jako úplně obyčejná ženská, po dětech jí navíc zůstalo pár kilo, a protože je permanentně nevyspalá a přetažená, tak je někdy pěkně protivná na děti i na manžela. Navíc si po večerech imrvere esemeskuje s kamarádkami a přes den s nimi vysedává po cukrárnách.

Také ty nekonečné hovory, které spolu ti dva zamilovaní vedli dříve, jsou nyní značně zjednodušené a o poznání prozaičtější:
„Kdy dorazíš domů?”
“V pět.”
“Stav se prosimtě cestou domů v marketu a kup pleny, mají je v akci.”
“Jasně, pošli mi zprávu a připomeň mi to. Jo a nemám už žádnou čistou košili do práce. Tak pa!”

 Takhle si to Popelka asi nepředstavovala! A vlastně neznám žádnou ženu, která prožívá svůj dávný dětský sen o dokonalém princi z pohádky, a žádná by asi neřekla, že je  ve  vztahu vždy a za všech okolností spokojená. Ale když jsme tak u toho, neznám ani žádného muže, který by byl vždy stoprocentně spokojený. A dost silně pochybuju, že je to vlastně vůbec možné, pohádky nepohádky. „Žádný chlap není dokonalý”, radila mi jednou starší kamarádka, „jen si musíš vybrat, s jakými nedokonalostmi jsi schopná žít, a s jakými už ne.”

Takže až mě ten můj princ zase vytočí, nevylítnu, ale začnu počítat do deseti a přitom si opakovat: Nepije, nekouří, neběhá za ženskými, nepije, nekouří, neběhá za ženskými, nepije, nekouří,… 
Ale kdybyste měl někdo spolehlivou radu na to, jak muže odnaučit pohazovat oblečení přes židli, vidět drobečky na stole a zejména nechrápat, tak sem s ní!

*Divadlo Járy Cimrmana – Dlouhý, Široký a Krátkozraký