Alena Damijo

Týden v první třídě aneb Proč strkáš ponožky do záchodu?!

12. 09. 2016 12:00:00
Učit je fajn. Učit 1. třídu je fajn ještě víc, protože v září dostanete pole neorané, a v létě z něj sklízíte sladké plody své trpké lopoty. Učit 1. třídu v Anglii je navíc ještě prča, neb dostanete houf třiceti čtyřletých kuřat,

jejichž myšlenkové pochody jsou někdy naprosto ohromující.

S houfem kuřat samozřejmě přijdou také pečovatelské a úzkostlivé maminky, které své děti v zánovních, často ještě příliš velkých uniformách vypouští do velkého světa školáků. Mám pro to pochopení, sama jsem si to dojetí u každé své holčičky obrečela, a zatímco já se prosmrkávala třetím balíčkem kapesníčků, dcery si už vesele povídaly se spolužáky.

Je ale dojetí, a je přehnaná péče. „Je Jane ok? Volala její maminka, jestli je prý v pořádku,“ ptá se třicet minut po začátku školního dne kolegyně z recepce. Mrknu na Jane, která obléká panenky a chechtá se přitom na celé kolo. Za čtvrt hodiny přijde kolegyně znovu, tentokrát se ptá na Natalii. Ta je taky ok. Za půl hodiny se objeví znovu, od stolu automaticky kývám, že všichni jsou ok a nikdo nebrečí, načež je mi sděleno, že volala Paulova maminka, že je venku horko, a ať mu sundáme mikinu.

„Paní učitelko, hlavně jí, prosím vás, posílejte na záchod, včera nebyla celý den,“ naléhá druhý den jiná maminka. Jak to ti rodiče vědí? To doma děti posadí za stůl, rozsvítí jim lampu do očí a podrobí je křížovému výslechu na téma kolikrát šly na záchod, a jestli to bylo bobo nebo malá strana? Přemýšlím, jestli jako matka neselhávám, protože netuším, kdy mé děti chodí na záchod.

Jen co za rodiči zabouchnou dveře, můžeme se konečně věnovat dětem a začít je něco učit. Dneska zjišťujeme, jestli už někdo zná nějaká písmena. Volám si jedno dítě po druhém, ukazuji jim jednotlivá písmenka a zaznamenávám, která znají. Většina odpovědí spadá do kategorie „nevím – neznám – nikdy jsem neviděl – nevím – neznám – nikdy jsem neviděl – můžu už jít?“

Ne tak Sarah. Začíná klasicky: „Tak tohle nevím. A to taky nevím. A tohle taky nevím,“ směje se. Pak se jí ale zableskne v očích, a o písmenu G prohlásí: „Tohle je didi.“ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, ale nepřeslechla. „Didi“, opakuje zřetelně. Opatrně ukazuju na H, a Sarah suverénně odpoví: „Dada“. Pak už to jede jako másle: „Didi. Dada. Didi. Dada. Gigi. Gaga. Gigi. Gaga.“ Nesmírně se bavím a projedu s ní celou abecedu jen proto, abych si užila tu úžasnou dětskou kreativitu. Královnou lingvistické logiky posléze korunuji Lilian, které při pohledu na písmenko X, jež se v anglických dopisech používá ve významu polibek na rozloučenou, prohlásí, že to je „pusa, pusa, pusa“.

Po obědě sedí všechny děti ukázněně na koberci, rajské ticho stoupá ke stropu, a já slavnostně otevírám knihu pohádek. Náhle se ozve zoufalý křik ze záchodu: „Paní učitelkoooooooooooooo! Já jsem kadil a není tu papííííííííííír!“ Kabinka dvě se přidá: „Tady taky neee!“ Knižnímu papíru zaznovil zvonec, ten záchodový má přednost. Posílám šikovného chlapečka do kanceláře s misí Odchyť-nějakého-dospělého-a-řekni-mu-o-toaleťák, pak podaruji obě zoufalé kabinky, a místo pohádky se jdem řadit na ven, protože už je skoro přestávka.

Zatímco se děti oblékají a řadí u dveří, nachytám Lilian, jak jen v kalhotkách a tričku sedí u záchodu, sukně kdovíkde, a máchá v míse své zářivě bílé ponožky.
„Proč strkáš ponožky do záchodu?“ zděsím se.
„Nebojte, to uschne,“ odpovídá „Pusa pusa pusa“ flegmaticky, načež hodí fusekli zmuchlanou do kuličky za záchod.
„Nemůžeš dávat ponožky do záchodu, to je nechutné! A neházej je za záchod!“, vyjeknu.
„Ale vždyť to uschne“, odtuší opět klidně Lilian, natáhne se přes sedátko a mrskne za mísu i druhou zmáchanou fusekli. Svou obědovou přestávku strávím hledáním Lilianiny sukně, pytlíkováním „vypraných“ ponožek, načež plynule přejdu k olepování odřených kolen a zejména vypisování záznamů o tom, jak jsem odřeniny ošetřila. Úřední šiml se škodolibě tlemí, zatímco mi žere oběd.

Odpoledne nás čeká zjistit, jestli už děti umí nějaká čísla, abychom neztráceli čas tím, že je budeme učit něco, co už znají. Nemám valná očekávání, a tak jsem příjemně překvapena, že drtivá většina třídy rozeznává číslovky minimálně do pětky. Až na Gabriela. Že nepozná jedničku, dvojku a trojku, budiž. Ale že nerozezná ani čtyřku, číslo svého věku, to se nestává často.
„Kolik je ti let?“, napovídám s úsměvem.
„Dva“, odpoví Gabriel.
„Kolik že ti je?“, ptám se ještě jednou, tentokrát bez úsměvu, ale zato s nevírou.
„No dva“, řekne uraženě Gabriel. A na důkaz, že si to nevymýšlí, na mě zvedne prostředníček.

Miluju učit první třídu!

Autor: Alena Damijo | karma: 29.73 | přečteno: 1781 ×
Poslední články autora