„Proč slavíme Velikonoce?“ otázala jsem se týden před svátky své třídy. Moji londýnští předškoláci okamžitě zatřepetali ručkama ve vzduchu s nadšením, jakým dav vítal Ježíše vjíždějícího do Jeruzaléma, načež se mohli přetrhnout, kdo z nich bude hlasitěji vykřikovat o zajících, čokoládových vajíčkách, kuřatech, a ti bystřejší zmínili i příchod jara.
Hic sunt leones – zde jsou lvi – pomyslela jsem si stejně jako kdysi římští kartografové nad bílými místy na mapě, když jsem v duchu hodnotila bílá místa ve znalostech svých dětiček. Zkusila jsem se ještě nahodit udičku s návnadou „má-to-něco-společného-s-Ježíšem“, načež třídní premiant zvolal, že se narodil Ježíš.
A tak jsme se s dětmi ponořili do čtení obrázkové Bible, sledování biblických příběhů na YouTube a pojídání tradičního anglikánského pečiva zvané „hot cross buns“, které má kulatý tvar připomínající kámen u Ježíšova hrobu, a na sobě kříž. Během několika dnů uměli všichni žáčci vysvětlit, že slavíme Velikonoce, „protože Ježíš umřel na kříži, a pak vstal z mrtvých“.
V další fázi děti dostaly obrázky s velikonočním příběhem a bojovým úkolem vystřihnout je a seřadit podle toho, v jakém sledu se udály, a poté popsat, co se vlastně stalo.
Při řazení obrázků měla třetina třídy kříž s tím, jestli Ježíš nejdřív vstal z mrtvých, a pak až byl ukřižován, nebo obráceně, ale bez problémů přijala logický argument, že člověk, který neumře, nemůže vstát z mrtvých. Rovněž se ukázalo, jak málo jsme se soustředili na Ježíšův příjezd do Jeruzaléma a poslední večeři, což potvrdil chlapec, který při popisování obrázku Ježíše na oslu suverénně tvrdil, že Ježíš vjel do Hosany, a pak měl se svými kamarády poslední snídani. Podle hyperaktivního žáka, který téměř nikdy nedává pozor, byly zas palmové ratolesti ve skutečnosti „větve, kterými děti krmily osla, na kterém Ježíš vjel do Vosany.“
Nejvíc jsem ovšem lapala po dechu při poslední večeři, kterou někteří nazývali poslední snídaní, jiní posledním obědem, a objevila se i teorie o poslední svačině. „A co jedli?“ ptala jsem se jednoho po druhém. „Hranolky, fazole v rajské omáčce a burger“, prohlásil expert, který chodil do kostela už v prenatálním stavu. „Citrony“, tipnul si muslimský chlapec při pohledu na černobílý obrázek s nekvašenými oválnými chleby. „Pili Ježíšovu krev,“ tvrdil jiný. Jasno v tom měla i pětiletá Jasmine*: „Ježíš se dělil o jídlo. Myslím, že měli palačinky. Potom Ježíš udělal syrup. Také tam měli cukr, kdyby někdo chtěl cukr na palačinky, protože já to jednou měla, a je to moc dobré.“
Pak už to šlo svižně, i když jisté perly padaly i při ukřižování, pohřbení či z mrtvých vstání. Kámen u hrobu prý odvalila „víla“ (obrázek s dlouhovlasým andělem a velkými křídly), a Ježíš zemřel, „protože někomu o něčem říkal.“ Ale základ příběhu znali všichni.
Poslední den jsem se ještě tak cvičně zeptala celé třídy, proč že tedy slavíme ty Velikonoce. Žáčci měli za úkol to probrat se spolužákem, vedle kterého sedí, a z jedné dvojice jsem zaslechla hlas „experta“ na poslední večeři, jak říká kolegovi: „Protože Ježíše přidělali na kříž.“
„Jak to myslíš, přidělali?“ ptám se s trochou nedůvěry.
„No, jako sekundovým lepidlem“, odpovídá bezelstně expert, na tváři výraz, že jen debil se může na něco tak samozřejmého ptát.
Zatmělo se mi před očima. Pak jsem uviděla bíle. V dálce zařvali lvi. Hic sunt leones…
*Jméno změněno
