V sobotu večer se na portálu BBC objevila událost dne – bí bí sí přetiskla dopis z Národního ústavu zdraví adresovaný supermarketům, v němž marketům doporučují odsunout prodej narcisů z blízkosti sekce s o
BBC dále uvádí, že loni bylo zaznamenáno celých 27 případů otravy narcisy, což je v 64,1 milionové populaci jistě nezanedbatelné číslo, a stojí proto za varování zbytku populace. O závažnosti zprávy svědčí fakt, že k nedělnímu večeru byla sdílena 43 738x (troufám si však s lehkou dávkou cynismu tvrdit, že nemálo čtenářů ji sdílelo – stejně jako já – jen coby sranda zprávu).
Na druhou stranu, už téměř dvanáct let mě zde v Británii fascinuje, kolik lidí nerozezná základní rostliny a kolik dětí nastoupí do základní školy, aniž by mělo tušení, jaký je rozdíl mezi sedmikráskou a pampeliškou. Radši ani nevzpomínám, kolikrát jsem jen apelovala na děti, aby na školním hřišti nelítaly po rašících narcisech (po sobotní sprše z BBC si ovšem gratuluju, že je žáčci jen zadupávali do země, ale nejedli), a snažila se v nich lásku k přírodě probudit tím, že jsem je na přáníčka ke Dni matek fotografovala s kyticí narcisů v ruce. Nebudu předstírat, že mé pedagogické působení dopadlo lépe, než podupané narcisy.
Potom přišla rána téměř egyptská, která by se dala nejvýstižnějí nazvat „Jó, třešně zrály“. Totiž tak. Máme na školním hřišti nádhernou, košatou třešeň. Každé jaro je obsypaná bílými kvítky s nádechem do růžova, které když odkvetou a opadají, získají děti pocit, že nasněžilo – taková je pod tím stromem prachová peřina. No a před pár lety se zadařilo, a přes množství květů nebyly ani vidět větve. A pak jó, třesně zrály, sladký třesně zrály, a dál to bylo tak, že jednou o přestávce měla dozor česká učitelka (ano, to jako já), která prostě jednu větev ohnula a začala tou sladkou nádherou krmit sebe i děti. Některé z počátku odmítaly, protože tvrdily, že paní asistentka z vedlejší třídy jim říkala, že ty jedovaté bobule jíst nesmí, ba že na ně nesmí ani sahat (pár červivých třešní se válelo po zemi). Vysvětlila jsem, že toto jsou třešně, a že ty se jíst mohou, a pár jich demonstrativně sdědla. Děti, přesvědčené tím, že učitelka přežila, se nedaly dvakrát pobízet, a česání stromu se stalo hitem přestávky.
Samozřejmě mi to nedalo, abych se asistentky nezeptala, jestli opravdu nevěděla, že se jedná o třešeň, nebo jenom tak plkala, načež se ukázalo, že na celém stupni sdílí přesvědčení, že se jedná o jedovaté bobule, úplně všichni. Druhý den jsem přistihla vedoucí našeho stupně spolu se zástupkyní ředitele, jak pod košatým stromem náruživě diskutují o tom, jestli se opravdu jedná o třešně. „Hit přestávky“ zachránil až školník, který potvrdil, že to třešeň vážně je, a děti se pak pod mým vedením mohly učit třešňovým dovednostem vyššího stupně, totiž vyplivování pecky na cíl. (Na obhajobu kolegyň třeba dodat, že obě pocházejí ze severních částí Británie, kde se s bídou daří snad už jen mechům a lišejníkům, a dá se proto do jisté míry pochopit, že třešně znají jen chemicky ošetřené v plastových krabičkách v obchodech.)
Letos se ve mně opět probudil Komenský, i rozhodla jsem se, že děti zase přivzdělám v botanice. Na britských školách je běžné, že děti pracují ve skupinkách, a ty mají často nudná jména barev či matematických tvarů. Ne tak u nás, my máme od nynějška skupinu zvonků, narcisů, macešek, prvosenek či tulipánů. Každé dítě samozřejmě nafáslo na klopu školní mikiny obrázek se svou květinkou. Navíc jsem nelenila, živé exempláře květin nakoupila v supermarketu (nechci žalovat, ale narcisy byly vedle regálů se zeleninou) a s dětmi jsme je slavnostně zasázeli. První úspěchy se dostavují – tuhle za mnou o přestávce přilítl s očima na vrch hlavy chlapeček – cizinec, a lámanou angličtinou mi sdělil, že pod keři raší narcisy.
Vzdělání je skutečně mocné. Nenechme si tedy otrávit nastávající jaro, přátelé!
