Ve věku devíti let jsem se stala posledním ročníkem, který se povinně učil ruštinu, a s pádem rudé hvězdy padla i má naivní dětská představa o tom, jak si budu dopisovat s pionýry ze SSSR a získám tak 3D kalendáříčky,
které jsem do té doby obdivovala na propagační nástěnce umístěné za výlohou Československé státní spořitelny.
Východ rychle vyšel z módy a my se místo počítání Adín dva tri četýre začali učit One, two, three, four. Naši učitelé, zpravidla narychlo překvalifikovaní ruštináři, byli nezřídka jen o pár lekcí před námi, a tak se hodiny většinou sestávaly jen z doplňování jednoduchých cvičení a opakování vět po magnetofonu. Slovní zásobu jsme si zapisovali do slovníčku, rozděleného na tři kolonky: Slůvko, výslovnost, význam.
Přijala jsem tento učební mechanismus s naprostou samozřejmostí, a tak mě pak v Anglii málem porazilo zjištění, že angličtina nevyslovuje systémem padni kam padni, jak jsem si do té doby myslela, ale že má svá fonetická pravidla.
Mladá Briťata se učí číst a psát tím, že se naučí jednotlivé hlásky abecedy; zde si prosím povšimněte, že důraz je na slově hlásky, ne písmenkách – pro čtení a psaní v angličtině je totiž podstatné vědět to, že a, b, c mají hlásky (fonémy) a, b, k, a ze začátku se obejdou bez zjištění, že ona písmenka (grafémy), které ty hlásky reprezentují, se jmenují Ej, bí, sí.
Většina základních škol učí podle programu „Letters and sounds“, kdy se žáčci během několika týdnu naučí číst a psát veškeré hlásky abecedy. Tak třeba hned první týden se začíná písmeny s, a, t, p a jakmile umí ta, mohou už napsat několik jednoduchých slov, např. at, as, sat, pat. Ta pochopitelně nepíší zpaměti, ale tak, že si slůvko řeknou nahlas, pak ho vyhláskují (s-a-t) a každou tu hlásku/písmenko zaznamenají. U čtení je postup podobný, jen pak ty hlásky musí rychle složit dohromady, a tím slůvko přečtou. Této operaci se anglicky odborně říká segmenting and blending (s tím pak třeba můžete machrovat v hospodě u piva).
Jakmile si malé hlavičky osloví základní hlásky, přijdou na řadu dvouhlásky jako sh, ch, th, ai, a abychom náhodou neměli pocit, že je to moc jednoduché, přidáme i pár trojhlásek jako je igh, air, ear. Nesmíme samozřejmě zapomenout, že některé hlásky mohou mít i dvojí výslovnost, třeba záludné ow může znít jako české ou (blow the snow) či jako české au (brown cow).
U průměrných žáků nese tento systém výuky kýžené ovoce a většina dětí je na konci první třídy schopna přečíst a napsat jednoduchý text. Před třemi roky ovšem jakousi hlavu pomazanou napadlo, že by se dětská schopnost čtení měla nějak otestovat, a na světlo světa přišel test s názvem Phonics screening check, kterým musí ze zákona projít ve stanoveném datu všichni žáčci první třídy.
Nevím, co tehdy tvůrci testu vypili či jaké veselé omamné látky požili, ale přijít s nápadem, že sestavíme seznam čtyřiceti slov, z nichž jen zhruba polovina bude opravdových a zbytek nějaké zkomolené nesmysly, to mi opravdu přijde napováženou. V podstatě neznám učitele, který by se o této zkoušce vyjadřoval pochvalně a viděl v ní nějaký přínos, ale jak pravil Murphy, kdo umí, ten učí, kdo neumí, ten vytváří školské zákony.
Naše škola v posledních dvou letech ve fonetice značně překročila britský národní průměr a také naši letošní prvňáčci čtou ukázkově, a tak nebyl důvod k obávám, že se i letos nezadaří. Pak jsme ovšem dětem hodili jen tak na zkoušku cvičné papíry a s hrůzou zjistili, že testem by prošlo jen tak 35 % žáků, protože neumí číst nesmyslná slova, neb v nich hledají smysl (což jsme je dva roky učili), a tudíž je špatně složí dohromady.
Vzhledem k tomu, že podle této přiblblé zkoušky se posuzuje i úroveň školy, tak vedení zcela logicky značně záleželo na tom, abychom se pokud možno dostali aspoň na národní průměr 69 % , a vypreparovali malou skupinku dětiček, která bude dostávat intenzivní fonetické lekce. Malá skupinka se sestávala ze čtrnácti žáků – třinácti živých chlapečků a jedné holčiny. Pak už zbývalo najít jen vhodnou oběť, která je bude učit číst nesmyslná slova na nesmyslné testy, a vzhledem k tomu, že jsem měla ve třídě studentku, role obětního vola připadla ve jménu profesního rozvoje mně.
Bez zbytečné skromnosti si troufám si říct, že nemohli zahradníkem zvolit většího kozla, a přidám k dobru historku, jak jsem kdysi učila dívčinu, která neuměla vůbec anglicky, a tak se učila především ode mě, a jak jsem pak na konci roku zjistila, že mluví s lehkým podšumavským přízvukem. Závidím lidem, kteří hbitě pochytí akcent a do místní mluvy s lehkostí vplynou, a sním o tom, že jednou přijde doba, kdy řeknu „Hello“ a nebude hned následovat otázka, odkud jsem. Nicméně navzdory tomuto všemu mi byla svěřena role lektora, protože jsem prý na fonetiku v nižších třídách odborník.
Místo odborníka jsem si však připadala spíš jako krotitel divoké zvěře, neb prvňáci své pověsti divokých dětí nejen dostáli, dokonce ji ještě zdaleka předčili. Zatímco svou o rok nižší třídu dokáži bez problému kontrolovat pouhým koulením očí, u těchto šestiletých jsem vyzkoušela snad všechny strategie a místy se dostávala do fáze, kdy jsem použila tradiční školní zatleskání pro pozornost, a jediný, kdo na to reagoval, byl můj asistent. Byla jsem velmi povzbuzena, zvlášť když jsem pak hned potom měla schůzku s jedním ze svých rodičů, kterého něco rozzuřilo a slovně mě napadl – to jsem si pak udělala silný čaj, šla si pobrečet do kabinetu, a pak se připravovat na další strhující hodinu fonetiky.
Drezúra ale měla i své světlé stránky, například jsem objevila dvouhlásky, o nichž jsem neměla ani tušení, že existují, a také zjistila, že když po C následuje e, i nebo y, tak se nečte jako K, ale jako S. Tudíž už nemusím jako trubka vyslovovat Macedonia jako MaKedonia, jako jsem to dělala doposavad, ale hezky správně MaSedonia. Snažím se přesvědčit sama sebe, že za ty čtyřtýdenní nervy s týráním sebe i dětí dvakrát denně to rozhodně stálo. Ehm.
Před týdnem přišly výsledky testu – 90 % úspěšnost. Dostala jsem veřejnou pochvalu, poděkování a dobrou zprávu – protože jsem se letos tak osvědčila, povedu doučování i příští rok. No nic, je na čase zintenzivnit modlitby za volby, aby se do křesla ministra školství konečně dostal někdo, kdo pochopí, že číst nesmyslná slova je nesmysl. Fonetice nazdar!
P.S. Léto je doba cestování, a protože v dnešní globální vesnici se angličtina někdy i hodí, přikládám seznam anglických hlásek, jejich zjednodušenou výslovnost a příklady slov. Třeba se vám to na dovolené v MaSedonii bude hodit!
ch – č (chip)
sh = š (ship)
th = vystrčit jazyk a říct th/f (think)
ng = ung/ing (thing)
ai = ej (rain)
ee = í (see)
igh = aj (high)
oa = ou (boat)
oe = ou (toe)
oo = u (book) nebo ů (zoo)
ue = ú (blue)
uw = ú (new)
ar = á(r ) (start)
or = ó(r ) (door)
aw = ó (saw)
au = ó (Paul)
ur = ?(r) (nurse)
ir = i(r) (girl)
ow = au (cow), ow (snow)
oi = oj (spoil)
oy – oj (boy)
ear = i?r (hear)
air = ér (fair)
ure = jur (pure)
er = ?r (better)
ay = ej (day)
ou = au (out)
ie = aj (tie)
ea = í (eat)
wh = w (when)
ph = f (photo)
ire = aj?r (fire)
are = er/ér (share, care)
tion = šn (celebration)
tious/cious = šs (delicious)
a-e = ej (make)
e-e = í (Pete)
i-e = aj (like)
o-e = (home)
u-e = (rule)
