Stěhování národů aneb Kulový blesk po anglicku

V našem 2kk jsme si coby čtyřčlenná rodina, sestavující ze tří různých národností, žili šťastně a spokojeně až do podzimu loňského roku, kdy majitel byt hodil na prodej, načež nám pošťák hodil do schránky dopis, 

 

že je na čase zvednout kotvy.

Nemám nic proti dobrodružství, koneckonců chodila jsem do skauta, čelta Foglarovky, snila o chatě v jezerní kotlině a ve dvaceti strávila pár měsíců na Ukrajině a pak se s pár dolary v kapse přeplavila lodí z Oděsy do Haify. Ovšem dobrodružství mají mít svá meze, a člověk pak má mít možnost vrátit se do tepla domova. Dobrodružství hledání tepla domova s dvěma malými dětmi na krku není žůžo dobrodrůžo, ale prominutím vopruz. 

Když už to vypadalo, že byt za slušnou cenu, který by měl základy někde blízko trasy metra, které vede do našich zaměstnání, asi neexistuje, přišel v lednu další dopis, žádající, abychom se vystěhovali do měsíce. Do věci se rázně vložil choť, a poté, co jsme se ujistili, že taková žádost je nelegální, manžel s majitelem domluvil, že se odstěhujeme za dva a půl týdne, a ještě se podivoval, že se tvářím nejen nervózně, ale lehce podrážděně. Ani deset let manželství nestačí k tomu, aby člověk partnera dokonale poznal!

(Pauza na uklidnění při vzpomínce na manželovo diplomatické jednání.)

V hodině dvanácté nás zachránila moc milá paní z jakéhosi bytového družstva, která projevila pro naši situaci maximální pochopení, a nabídla nám dva byty, jež ještě ani nebyly inzerovány. Kývly jsme na úžasné 2+1, co se navíc zrovna renovovalo, a nabízeli jej za částku téměř směšnou. Renovace se trochu protáhla, ale po několika týdnech (majitel našeho bytu bez problémů čekal) nám paní oznámila, že vše je hotovo a můžeme se v sobotu stěhovat, že jen stačí zajít k nim do kanclu a s jejím kolegou podepsat smlouvu. Ten den jsme sbalili většinu bytu, objednali stěhovací vůz, zajistili hlídání dětí a těšili se, že zase budeme bydlet jako lidé, a ne jako kočovníci.

K podepsání smlouvy, jež mělo být dvacet dva hodin před stěhováním pouhou formalitkou, však nedošlo. Pán v saku nám sdělil, že coby čtyřčlenná rodina bychom byli v tomto velkém 2+1 ze zákonného hlediska „přelidněni“, a že si to jako společnost nemohou vzít na svědomí, neb by se mohli dostat do konfliktu s bytovým odborem. A že je mu to nesmírně líto. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mám mít radost, že se zákon tak pěkně stará o můj osobní prostor, nicméně převážil pocit, že jestli chci žít jako sardinanka, tak je to snad jenom moje věc. Nakrásně když je tento byt stokrát větší než náš původní.

(Kávová pauza na uklidněnou při vzpomínce na zákony, jež tak starostlivě střeží můj osobní prostor.)

Takže ze stěhování sešlo a opět jsme se octli v pozici mrtvého brouka na suché větvi. Druhý den jsme místo stěhování opět obtelefonovávali realitky a byli jsme se podívat na pár bytů. Jako první nás přivítala příšerně špinavá černá díra, kde bychom nebydleli, ani kdyby nás za to platili, kdežto to druhé byl velmi pěkný, světlý, prostorný byteček v sousední části Londýna –  jenže ta cena tomu také odpovídala. Poptali jsme se na slevičku, ale protože jsme chtěli slevu zadarmo, utřeli jsme hubu.

Došlo k lámání chleba, a my jsme usoudili, že je čas utáhnout opasky a zaplatit plnou sumu, a za čtrnáct dní jsme cinkali klíči a volali tomu samému stěhováku, kterého jsme předtím s nabídkou odškodného odřekli.

Den D byl stanoven na MDŽ, což byla ovšem pouhá shoda okolností. Ale i naše okolnosti byly zajímavé –  manžel byl po noční a mezi krabicemi, v nichž byl zabalen domov, naspal pouhé tři hodinky. Já zas den předtím jela na školní výlet do Wembley Areny a musela vstávat v půl páté, a protože desetimilionové město země G8 takhle brzy ráno nefunguje, prošla jsem se do školy přes půl Londýna pěšky. Kromě třiceti desetiletých dětí (cestou blili jen dva) jsem ještě měla na starost kontakt s BBC. Tato zpravodajská stanice totiž zavolala den předtím k nám do školy, že chtějí o charitativním koncertu, na který  jsme jeli, natočit reportáž, a vybrali si k tomu nás. (Nebudu vás unavovat detaily, jak jsem si esemeskovala s moderátorkou večerních zpráv, jak jsme seděli v prní řadě, jak koncert navštívil kromě dalších celebrit i Princ Harry a jak osobně zmínil práci naší školy, a jak jsme pak byli v hlavních zprávách – btw pro zájemce o autogram - až na letišti, na Ruzyň přilétám dnes o půlnoci.) Prostě byl to tzv. záhulový den, a pak jsem doma ještě do půlnoci balila. Rovněž batole nechápalo, že v jejím věku už má spát celou noc a nebudit znavenou matku nesmyslným křičením ze sna či čuráním do postele.

Stěhovák (říkejme mu třeba Dan, protože tak se jmenoval) byl objednaný na poledne. Když jsem mu v půl jedné nesměle telefonovala, sdělil mi tónem a přízvukem, který naznačoval, že já mám sice hodinky, ale on čas, že brzy přijedou. Ve čtvrt na dvě zastavila před domem mini-dodávka, a já málem spadla pod již sbalený stůl. S tímhle autem pojedeme tak nejmíň desetkrát! Dan vešel rozvážným krokem dovnitř, pak se v údivu zastavil nad pidi hromadou věcí (byla jsem nesmírně hrdá, jak jsme dokázali proházet, procharitovat a tříděním se zbavit nejmíň tuny krámů), a pravil: „Tý jó, to je věcííí!“

Poté se podivil, že jsme nerozebrali postele, přestože nám jasně řekl, že to máme udělat, a když jsme namítli, že nám to nešlo, povýšeně se usmál, řekl, že to je prece jen osm šroubků, a ať mu podáme klíč. Po pár minutách se přestal povýšeně usmívat, po dalších deseti předal klíč kolegovi, a pak i s chotěm onu postel dvacet minut vytáčeli kolem dvou rohů. (Pak jsme našli náhradní klíč a šlo to raz, dva.)

Danovi jsem odpustila jeho komentáře poté, co jsem objevila, že je majitelem tvz. Tetris dovedností, tj. že stejně jako v této legendární hře dokáže nacpat jednu věc vedle druhé a využít kdejakou skulinku. Auto jelo jenom dvakrát, a jediné, co se do něj nevešlo, byl nočník a kočárek.

Tušila jsem, že chlapi náklad vyloží systémem padni kam padni a budou ignorovat, že tahle krabice má jít do obýváku a tahle do ložnice. Skutečnost předčila mé očekávání a v novém bytě byla sotva vidět pěkná plovoucí podlaha. Sešroubovali jsme postele, neb manžel musel opět do práce. Dcery se zatím bavily kreslením (batole našlo fix na textil, kterým počmárala nový stůl nového majitele a božíhodový svetr starší sestry) a nemístnými dotazy typu kde mám penál či kde je pyžamo.

Vybalovali jsme asi pět dnů, tj. pět večerů; člověk taky přitom musel chodit do práce. Zhubla jsem o kilo a dostala osypky při pohledu na krabici či právě projíždějící stěhovací vůz. Ale stálo to za to. Naše rozlehlé 3+1 je bezvadné – suché, bez plísně a bez koberců prolezlých roztoči, na něž je půl rodiny alergických. Pak se také nachází pět minut od nádraží, vedle přírodní rezervace, jež poskytuje ukázkový výhled z kuchyně. Zvlášť teď na jaře je to doslova pastva pro oči. Ale hlavně – celá jedna stěna v obýváku jsou prosklené dveře na zahrádku. Děti se venčí, aniž bych musela vytáhnout paty z domu. To byl vždycky můj sen!

No nic, konec chvalozpěvů, musím končit – je čas zapnout krb a objednat gril. Venkovu v centru Londýna nazdar!