Jak jsem rozšiřovala obzory
tím ve škole trochu rozfoukat mýtus, že jsem akční matka, která neváhá pro vzdělání potomstva ujít extra míli.
Velký požár Londýna je jedna z prvních dějepisných látek, kterou si malá Briťata lijí do hlaviček. (Vůbec první je zpravidla Noc ohňostrojů – Bonfire Night, což mě vede k myšlence, že Britové jsou ohněm nějak podezřele zaujatí.) Marně přemýšlím, jestli jsme se o tomto požáru učili v hodinách dějepisu i my, nebo jestli mě zrovna schvátil nějaký ekvivalent středověkého moru, či jsem prostě jen nedávala pozor. Pokud o tomto tématu také nic nevíte, vítejte v klubu, a čtěte dál. Pokud jste historií prožraní, gratulujeme, následující odstavec klidně přeskočte.
VPL alias Velký požár Londýna se rozhořel v roce 1666, což je sice velmi smutné, ale zase je to veselé zapamatovatelné datum. Můžeme jen litovat, že se tak nestalo 6. 6., ale až v neděli 2. 9. Ovšem ti z nás, kteří vědí, že 2. září podepsalo Japonsko bezpodmínečnou kapitulaci či mají alespoň stejně jako já to štěstí, že mají maminku Adélu, která má svátek právě druhý den po zahájení školní docházky, nebudou mít ani s dvojkou a devítkou žádný problém. Ale k věci. Za požár může pekař Thomas Farriner, přebývající v uličce Pudding Lane. Tomík zřejmě blbě uhasil pec, trochu se to vznítilo, a, jak praví české přísloví, už byl oheň na střeše. Toho léta bylo nebývale sucho a horko, takže dřevěný dům začal hořet jedna radost (resp. jedna starost), a od něj další a další, jak plameny hnal úzkými uličkami City silný vítr. Do středy 5. září shořelo 13500 domů, 87 kostelů, katedrála sv. Pavla a spousta dalších důležitých budov. Bez domova se octlo
200 000 lidí.
Během následujících deseti let se City, jež de facto lehlo popelem, zase postavilo na nohy. (Zbytku Londýna byla napařena daň z uhlí, aby se to mělo z čeho splácet.) Aby se na požár už nikdy nezapomnělo, postavil mu architekt Christopher Wren nedaleko ulice Pudding Lane památník, který se jmenuje prostě The Monument.
No a právě na něj jsme se s dcerami vydaly. Už na netu jsem si sice přečetla, že na tento tříset letý starý, nejvyšší samostatný sloup na světě nevede výtah, ale řekla jsem si, že šestiletá Estherka to nějak vyšlape, a ani ne dvouroční batole, co rádo capká do schodů, bude chvíli ťapat, a pak ho poponesu. Marně teď přemýšlím, kde se ve mně ten přehnaný optimismus bral. Už děsivá zkušenost výstupu na nejvyšší ochoz katedrály sv. Pavla, mimochodem také Wrenovo dílo, mě měla varovat. Nevím, proč tento inteligent přišel s nápadem udělat točité schody jen metr široké, když si přece musel uvědomit, že o pár set let později se na nich budou muset nějak duchaplně míjet desítky turistů.
Jako mladá jsem běhala patnáctistovky a coby bývalý vytrvalostní běžec jsem se proto rozhodla nasadil jednotné tempo a nepolevovat. Počítání schodů jsem zavrhla už při čísle tři, zejména proto, že čilé batole, co rádo capká do schodů, se mě drželo jako klíště už u pokladny a odmítalo nechat se byť jen postavit. Po asi půl hodině výstupu, kdy už jsem začala mít pocit, že jsme vrchol museli minout a ocitli se v nějaké osmitisícovce, neb se mi přestávalo dostávat kyslíku, jsem se odhodlala optat dolů jdoucí návštěvnice, jestli už se blížíme k cíli. Paní s úsměvem odpověděla, že už jsme téměř v polovině.
Nevzdali jsme se a a pokračovali vzhůru. A stálo to za to. Výhled byl úchvatný. Pochválila jsem své děti a odměnila je importovanou Margotkou. Doufala jsem přitom, že to starší se přestane hystericky lepit na zeď a panikařit z úchvatného výhledu, a to dvanáctikilové mladší, které jsem vynesla víc než tři sta schodů nahoru do výšky 62 m, se nechá aspoň na chvíli postavit, abych mohla dostát svému osobnímu heslu „přišel, viděl, vyfotil a nasdílel“. Nepodařilo se, a tak mám jako odměnu za celé úsilí dvě rozmydlené fotky, vyblejsknuté třesoucí se levou rukou.
Cesta dolů byla ještě horší, než cesta nahoru, ale zato mě bavilo pozorovat lidi, jak si to šinou nahoru. Vrcholně nesympatická mi byla např. blondýna, která schody doslova vybíhala a byla schopná je počítat ještě na devadesátém třetím schodu, kde jsem ji potkala. Náladu mi na 59. schodu naopak zvedl mladík, který měl pleť barvy popela (což mi v památníku Velkého požáru přišlo velmi empatické) a přes sevřená ústa cedil „what a f..., what a f...“
Dole mi usměvavá paní pokladní vrazila do ruky certifikát, kde stálo, že jsem zdolala 311 schodů (mimochodem zmínila jsem se, že jsem batole nesla bez přestávky i dolů?); to asi proto, aby je nikdo nepodezíral z toho, že sloup má ve skutečnosti schodů 3011. Pod sloupem jsme se skáceli na lavičku, snědli zbytek českých Margotek, německých Haribo a došli do nejbližšího britského Tesca dokoupit zásoby cukru.
Celou cestu domů nepřestal můj nadšený historik hovořit o tom, jaký byl výlet na Monument příšerný zážitek, a že už na něj nikdy v životě nevleze. To mě neskutečně povzbudilo, stejně jako to, když se mi později zeptala, jestli jsem jako malá také žila v roce 1666. Příště, až mě to zase chytne a budu mít chuť rozšiřovat obzory, tak z kredence vytáhnu starou konvici na čaj, ukážu Estherce, v čem se za mého prehistorického mládí vařila voda, postavím ji na plotnu a ukážu dítku, že oheň může být i modrý. Vyjde mi to na pět kroků a ještě jednou kávičkou v teple domova podpořím zájmy jak dějepisné, tak fyzikální.
P. S. Mimochodem věděli jste, že táborákový trhák Červená se line záře se zpívá na melodii anglické písně London's Burning, která hovoří o požáru Londýna?
Alena Damijo
Jak jsem potkala anglického krále
„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."
Alena Damijo
Půl života za Malou louží
Nedávno jsem oslavila své dvacáté přivandrovalečtiny do Anglie. Z tehdejší vyjukané aupairky se stala úča na základce, místo (nuzného) kapesného beru (nuznou) výplatu a stav svobodná, bezdětná se léty proměnil ve vdaná, sdětná.
Alena Damijo
Co je láska?
Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.
Alena Damijo
Je to jen drobnost, taková maličkost
Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.
Alena Damijo
Kovářova vánoční kobyla
Kovářova kobyla prý chodí bosa. Miluju česká přísloví a vidím v nich hlubokou moudrost věků, ale s tímhle jsem až do nedávna tak úplně nesouhlasila – přece když něco umím, tak tím spíš to udělám doma pro sebe a svou rodinu, ne?
Alena Damijo
Ha! Covid! Přišel nezván, nevítán
...domácnost mou otočil a mě tím vytočil! Po více než roce a půl pandemie jsem takto "mrazíkovsky" mohla poprvé zavřeštět i já. Byl pátek ráno, už jsme s dcerkou skoro připravené vyrazit do školy, a zatímco se dítě zubí,...
Alena Damijo
Být stále mlád
Nedávno jsem narazila na článek s titulkem „šik po čtyřicítce“. Ani nevím, o čem byl – jen ten název totiž zvednul ze židle mě i mé čtyři křížky, páč to znělo jako „i stará rašple se ještě může zatřpytit."
Alena Damijo
Halloween? Ne, děkuju
Anglie potemněla, a kam se oko podívá, tam svítí vydlabaná dýně, visí přerostlý pavouk a nebo straší zlý duch či ohyzdná čarodějnice. Přichází totiž noc děsů – Halloween, dlouho očekávaná zábava mladých věkem i duchem!
Alena Damijo
Jak být dobrým "školním rodičem"
Každý z nás chce pro své dítko to nejlepší a touží být nejúžasnějším rodičem pod sluncem. Ale uvědomujeme si, že ne každý takový milující rodič je zároveň skvělým „školním rodičem“? My učitelé bychom mohli vyprávět...
Alena Damijo
Co děláš na letišti?
Jak je možné, že už je konec prázdnin, když teprve nedávno začaly? (Být to školní rok, tak je teprve druhý týden a čas se vleče jak hlemýžď na písku.) Tak se pochlubte, kdo byl letos odvážný a cestoval do zahraničí? Adrenalin, že?
Alena Damijo
Pohodový (?) rodinný výletík
Je jaro, anglické lesíky zfialověly záplavou zvonečků, a my vyrazili mezi stromy nadýchat se bio kyslíku a uvrat tradiční rodinný snímek s kobercem flóry. Usměvavá fotka zalitá sluncem evokuje poetické zdání pohodového výletíku,
Alena Damijo
Služebníček, Vaše Veličenstvo!
Po osmnácti letech v Anglii jsem se stala britským občanem. Jsem sice chudší o víc než čtyřicet tisíc korun, ale zato bohatší o půl království. A to je jistě k nezaplacení! (Aspoň do doby, než přijde další hypoteční splátka...)
Alena Damijo
Rok 2020 neodepíšu
Všichni tvrdí, jak byl tento rok úděsný, a spousta lidí říká, že ho ani nebude „počítat“ a odepíše jej jako ztrátový. Jestli mě však rok 2020 něco naučil, tak je to především pravdivost tvrzení, že když nejde o život, jde o bobek.
Alena Damijo
Narození Páně v londýnské základní škole
Anglické základky mají dlouholetou tradici dětských vánočních her o narození Krista, kterou letos poprvé ohrozil až nechvalně proslulý Covid. V naší londýnské škole se na představení spojují malí předškoláci s "velkými" prvňáky,
Alena Damijo
Co si letos přeješ k Vánocům?
Je sice teprve konec října, ale letošní Vánoce budou nepochybně virtuální a většina nákupů proběhne online. BBC nás už před časem povzbuzovala k včasným objednávkám, abychom nezatížili poštu a nedočkali se dárků až na Valentýna.
Alena Damijo
Britštější než Brit
S blížícím se brexitem a záludným koronáčem, který limituje možnosti cestovat, vyvstala potřeba se po osmnácti letech v Londýně legálně pobritštit. Dost na tom, že každé moje dítě má jiné občanství,
Alena Damijo
Balení - nejradši bych to zabalila
Jet na dovolenou je bezpochyby nesmírně vzrušující a většina z nás se na letní volno těší už od ledna. Škoda, že se totéž nedá říct i o dovolenkových přípravách typu vyřizování pojištění, dokupování nezbytností a zejména balení.
Alena Damijo
Lekce z letního tábora
Má britská dcera se vrátila nadšená a vysmátá ze svého prvního českého tábora. Obrovský dík všem organizátorům, jako úča si umím představit, co to obnáší, ale dítě má nespočet zážitků na celý život, a ještě se jí zlepšil češtin!
Alena Damijo
Oblékám Londýn
V karanténě spousta z nás pracovala z domu, se střídavými úspěchy vzdělávala potomstvo, malovala byt, třídila a uklízela, pekla chleba, housky a koláče, a při vynuceném domácím vězení někdy zbyl čas i na nějakého toho koníčka.
Alena Damijo
Stoletý stařík, který (náhodou) vybral miliony pro charitu
Na konci dubna oslaví válečný veterán kapitán Tom Moore sté narozeniny. Ano, sté. To už je důvod k pořádné oslavě! Ta ale pochopitelně nebude, protože korona,a tak kapitán dostal jiný nápad – využít své století k benefiční akci,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 110
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2026x
KNIŽNÍ VÝPLODY:
Anglické listí (2017)
Mé anglické sezony (2018)
Angličan v Česku aneb Czech Me Out (2019)
Češka v Anglii aneb T(r)ipy za všechny prachy (2021)
Rozmarná Anglie aneb Nikdy není tak zle (2023)
PŘIPRAVUJE SE:
Srdečné pozdravy z Řecka (Ikar, 07/24)
Detaily knih:
https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html
Kontakt: damijoa@gmail.com