Jak nám myši vytunelovaly byt a účet
a zatmělo se mi před očima (což neznamená, že praskla žárovka). Věděla jsem, že nás teď čeká kolotoč bojů, ale to jsem ještě netušila, že to nebude kolotoč, ale úplná zvonková dráha.
Coby protřelý zabíječ hlodavců jsem hned druhý den naběhla do obchodu a koupila dobře vypadající jed na myši a návnadu nakladla na tácky, jež nám zbyly loni od krys. Večer jsem se pak kochala zvuky myších tlapiček, pobíhajících pod linkou, a děkovala, že máme linku v dřevěných skřínkách, a že mi tak myši nepobíhají na očích po kuchyni, potažmo obýváku, jenž je s kuchyní spojen.
S manželem jsme zavedli novou rutinu – večer uklidit veškeré jídlo a veškeré nádobí, ráno pak kuchyň a koberec v obýváku posprejovat antibakteriálním sprejem značky Dettol a vyluxovat. Prostě PP - pořádné psycho. Pak choť přišel s geniální myšlenkou, že bysme na noc mohli mezi kuchyň a obývák položit lepicí pasti na myši, čímž se počet ranních domácích prací zredukoval na pouhé vytírání a sprejování Dettolem.
Během pár dnů jsem si vytvořila deformaci, kdy jsem místo slova nice (hezký) viděla mice (myši), zkoumala jsem každé smítko na zemi, jestli to není bobek, a když jsem zjistila, že v marketu je v akci Dettol, měla jsem radost jak malé dítě. Uvědomila jsem si, že něco není úplně v pořádku.
Samozřejmě jsem věděla, že jedna věc je myši otrávit modrými granulemi, ale druhá věc je najít přístupový vchod a ten zadělat. Poradila jsem se s několika profesionály, a na jejich popud nakoupila skelnou vatu a pěnu, kterou se pak ta vata postříká a pěna zatuhne. Strávila jsem dvě hodiny na zemi pod linkou a bambusovou tyčkou, kterou používám na pěstování slunečnic, jsem pěchovala vatu tam, kam ruka nedosáhla, což bylo mimochodem téměř všude. Zato pak byl ale celý večer klid a nezaslechla jsem jediný podezřelý zvuk. Myslela jsem si, že máme vyhráno, a ten večer jsem pracovala dlouho do noci na počítači. Po půlnoci vyběhla z kuchyně myš, prolítla kolem mého stolu a zaběhla za televizní skříňku.
Ráno nastalo staronové luxování a stříkání koberce, po němž se přes den válel a plazil náš kojenec.
Pár večerů na to z pod gauče vyběhly DVĚ myši. Nejsem zoolog, ale tak nějak jsem tušila, že myši se rychle množí, a že kde jsou dvě, mohou brzy být čtyři, šest, osm, deset, dvacet. Koneckonců měly jsme jako děti křečky, začínaly párkem údajných chlapečků a nakonec měla sestra solidní výdělek z toho, jak mláďata prodávala do zverimexů.
Pod gaučem bylo jak nastláno, po celém bytě příšerný smrad. Za okny řádil listopad, ale my permanentně větrali, protože to u nás pušilo jak v myšárně. Respektive bez toho jak.
Přesvědčila jsem manžela, za pomoci argumuntů od strýčka Googla, že myš je březí asi dvacet dnů, potom vrhne několik mláďat, a hned po porodu může znovu otěhotnět, a že myšky se téměř jistě usadily v našem gauči, a že je třeba se ho zbavit. Stejně se nám nelíbil, stejně jako ta křesla, která jsme kdysi dostali ke svatbě.
Nábytek jsme vyhodili ven na zahrádku a napsali na okrsek žádost o odvezení. Obývák se příjemně provzdušnil a najednou v něm bylo spoustu místa. Objednali jsme nový gauč na vysokých nohách (abychom viděli, neschovává-li se pod ním zase nějaká myš).
Už to vypadalo, že je vše na dobré cestě, když jsem objevila v chodbičce myší bobky. A že jich tam nebylo málo! Vyčistila jsem chodbičku, botník, a opět naběhla do obchodu, kde jsem už znala všechny prodavače pomalu jménem, a zakoupila nový typ jedu.
Pak jsem našla bobky u nás v ložnici pod postelí. To byla rána pod pás, protože do té doby byla ložnice moje útočiště. Prožili jsme pár strašných nocí, kdy jsem úzkostlivě poslouchala každý šramot a děsila se, že po mně, nebo ještě hůře, po mém miminku, bude v noci běhat myš. Kdysi jsem totiž na skautském táboře spala nad myším hnízdem, což jsem zjistila, až když jsme tábor bourali, a každou noc mi po karimatce i vlasech běhaly myši. V lese je to sice nepříjemné, ale pochopitelné, v ložnici je to nepřijatelné.
Nastalo důsledné zavírání dveří do všech místností, a přiznám se, že jsem byla vystresovaná natolik, že jsem se zlobila, když někdo odcházel z místnosti zbytečně, tj. jde na záchod, pak se vrátí do obýváků, načež si vzpomene, že chce jít do ložnice pro knížku (jako kdyby si tu knížku nemohl vzít cestou ze záchodu, a tak ušetřit jedno otevírání dveří). Samozřejmě jsme při každém otvírání dveří bedlivě zkoumali, jestli spolu s námi neprochází i hlodavec, a řvali na pětiletou dceru, aby dělala totéž.
Znovu tedy vyvstala potřeba pohrabat se pod linkou a nalézt myší přístupovou díru, i usoudila jsem, že vstup musí být někde za pračkou, protože to je jediné místo, kam jsem se předtím nedostala (proč nemůžou mít pračky deseticentimetrové nožičky?!). Po peripetiích, jež by zabraly půl stránky, se nám podařilo tady v Londýně sehnat zlaté české ručičky, které pračku odtáhly, jen aby zjistily, že za ní není nic. Našly ale jinou díru, za myčkou, a tu zdárně ucpaly. Nastal vytoužený klid.
Tady by se hodilo udělat tečku a napsat něco o šťastném konci. Nebylo tomu tak. S myšmi byl sice konec, ale zato se najednou odněkud vyrojily mouchy. Začala jsem si připadat jak chodící reklama na Deset ran egyptských. Much se za den objevilo průměrně tak dvacet a jejich vybíjení se ujal manžel. Zničil přitom jenom jeden lustr a poslední zbytky bílé barvy, které se v obýváku nad balkonovými dveřmi nacházely. (Malovali jsme loni.)
Po několika dnech nastal klid od veškerého zvířectva a člověk by si pomyslel, že nastal konec škůdců. Nenastal.
Zase se ozvalo neslavně profláklé škrábání a dupání pod linkou (kdo přišel s tím úslovím „tichý jako myška“?!), a zase v tom rohu, do kterého se zlatým českým ručičkám nepodařilo dostat, protože tam překážela myčka a tu nemohly dostat ven.
S problémem tvrdohlavé myčky jsem se svěřila švagrovi – technikovi, který mně po telefonu vysvětlil, jak ji odšroubovat a vymontovat, i ponořila jsem se pod linku a zjistila, že mezi rohem linky a pračkou je páska a za ní díra jak vrata do stodoly, a vedle ní druhá, jak vrata do chlíva. Poctivě jsem díry vycpala skelnou vatou a zuřivě zabetonovala.
Tady by se opět slušelo udělat tečku a napsat cosi o šťastném konci. Ale ouha. Deset ran egyptských pokračovalo. Pod linkou bylo sice ticho jako po pěšině, ale v komínu bojleru se jeden večer ozvalo podezřelé škrábání. Snažila jsem se to svést na déšť, ale někdy je těžké oklamat i sama sebe. A skutečně, druhý den ráno jsem v bojlerové skřínce našla rozežranou obálku, v níž se nachází návody na spotřebiče, pár šedých chlupů a ani jeden bobek. Bylo mi jasné, že nás návštěvou poctila krysa. A tak jsem opět popadla Dettol a vše umyla a vydezinfikovala, večer nacpala skelnou vatu snad všude, kde to šlo, a do skřínky narvala lepicí pastičky.
Byly dva týdny před Vánocemi. Náš účet byl o zhruba L300 chudší, obývák odlehčen od těžkého nábytku a nahrazen lehkým rozkládacím gaučíkem, a všude bylo tak vysmýčeno a vyčištěno, jako nikdy.
Pod linkou nastal vytoužený klid a mír a pokoj lidem a myším dobré vůle. Ten trvá už dva měsíce. Ale stále mám nastražené uši a kamkoli jdu na návštěvu, hledám, kde mohou být potenciální myší přístupy. Snad se z toho jednou dostanu...
Alena Damijo
Jak jsem potkala anglického krále
„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."
Alena Damijo
Půl života za Malou louží
Nedávno jsem oslavila své dvacáté přivandrovalečtiny do Anglie. Z tehdejší vyjukané aupairky se stala úča na základce, místo (nuzného) kapesného beru (nuznou) výplatu a stav svobodná, bezdětná se léty proměnil ve vdaná, sdětná.
Alena Damijo
Co je láska?
Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.
Alena Damijo
Je to jen drobnost, taková maličkost
Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.
Alena Damijo
Kovářova vánoční kobyla
Kovářova kobyla prý chodí bosa. Miluju česká přísloví a vidím v nich hlubokou moudrost věků, ale s tímhle jsem až do nedávna tak úplně nesouhlasila – přece když něco umím, tak tím spíš to udělám doma pro sebe a svou rodinu, ne?
Alena Damijo
Ha! Covid! Přišel nezván, nevítán
...domácnost mou otočil a mě tím vytočil! Po více než roce a půl pandemie jsem takto "mrazíkovsky" mohla poprvé zavřeštět i já. Byl pátek ráno, už jsme s dcerkou skoro připravené vyrazit do školy, a zatímco se dítě zubí,...
Alena Damijo
Být stále mlád
Nedávno jsem narazila na článek s titulkem „šik po čtyřicítce“. Ani nevím, o čem byl – jen ten název totiž zvednul ze židle mě i mé čtyři křížky, páč to znělo jako „i stará rašple se ještě může zatřpytit."
Alena Damijo
Halloween? Ne, děkuju
Anglie potemněla, a kam se oko podívá, tam svítí vydlabaná dýně, visí přerostlý pavouk a nebo straší zlý duch či ohyzdná čarodějnice. Přichází totiž noc děsů – Halloween, dlouho očekávaná zábava mladých věkem i duchem!
Alena Damijo
Jak být dobrým "školním rodičem"
Každý z nás chce pro své dítko to nejlepší a touží být nejúžasnějším rodičem pod sluncem. Ale uvědomujeme si, že ne každý takový milující rodič je zároveň skvělým „školním rodičem“? My učitelé bychom mohli vyprávět...
Alena Damijo
Co děláš na letišti?
Jak je možné, že už je konec prázdnin, když teprve nedávno začaly? (Být to školní rok, tak je teprve druhý týden a čas se vleče jak hlemýžď na písku.) Tak se pochlubte, kdo byl letos odvážný a cestoval do zahraničí? Adrenalin, že?
Alena Damijo
Pohodový (?) rodinný výletík
Je jaro, anglické lesíky zfialověly záplavou zvonečků, a my vyrazili mezi stromy nadýchat se bio kyslíku a uvrat tradiční rodinný snímek s kobercem flóry. Usměvavá fotka zalitá sluncem evokuje poetické zdání pohodového výletíku,
Alena Damijo
Služebníček, Vaše Veličenstvo!
Po osmnácti letech v Anglii jsem se stala britským občanem. Jsem sice chudší o víc než čtyřicet tisíc korun, ale zato bohatší o půl království. A to je jistě k nezaplacení! (Aspoň do doby, než přijde další hypoteční splátka...)
Alena Damijo
Rok 2020 neodepíšu
Všichni tvrdí, jak byl tento rok úděsný, a spousta lidí říká, že ho ani nebude „počítat“ a odepíše jej jako ztrátový. Jestli mě však rok 2020 něco naučil, tak je to především pravdivost tvrzení, že když nejde o život, jde o bobek.
Alena Damijo
Narození Páně v londýnské základní škole
Anglické základky mají dlouholetou tradici dětských vánočních her o narození Krista, kterou letos poprvé ohrozil až nechvalně proslulý Covid. V naší londýnské škole se na představení spojují malí předškoláci s "velkými" prvňáky,
Alena Damijo
Co si letos přeješ k Vánocům?
Je sice teprve konec října, ale letošní Vánoce budou nepochybně virtuální a většina nákupů proběhne online. BBC nás už před časem povzbuzovala k včasným objednávkám, abychom nezatížili poštu a nedočkali se dárků až na Valentýna.
Alena Damijo
Britštější než Brit
S blížícím se brexitem a záludným koronáčem, který limituje možnosti cestovat, vyvstala potřeba se po osmnácti letech v Londýně legálně pobritštit. Dost na tom, že každé moje dítě má jiné občanství,
Alena Damijo
Balení - nejradši bych to zabalila
Jet na dovolenou je bezpochyby nesmírně vzrušující a většina z nás se na letní volno těší už od ledna. Škoda, že se totéž nedá říct i o dovolenkových přípravách typu vyřizování pojištění, dokupování nezbytností a zejména balení.
Alena Damijo
Lekce z letního tábora
Má britská dcera se vrátila nadšená a vysmátá ze svého prvního českého tábora. Obrovský dík všem organizátorům, jako úča si umím představit, co to obnáší, ale dítě má nespočet zážitků na celý život, a ještě se jí zlepšil češtin!
Alena Damijo
Oblékám Londýn
V karanténě spousta z nás pracovala z domu, se střídavými úspěchy vzdělávala potomstvo, malovala byt, třídila a uklízela, pekla chleba, housky a koláče, a při vynuceném domácím vězení někdy zbyl čas i na nějakého toho koníčka.
Alena Damijo
Stoletý stařík, který (náhodou) vybral miliony pro charitu
Na konci dubna oslaví válečný veterán kapitán Tom Moore sté narozeniny. Ano, sté. To už je důvod k pořádné oslavě! Ta ale pochopitelně nebude, protože korona,a tak kapitán dostal jiný nápad – využít své století k benefiční akci,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 110
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2026x
KNIŽNÍ VÝPLODY:
Anglické listí (2017)
Mé anglické sezony (2018)
Angličan v Česku aneb Czech Me Out (2019)
Češka v Anglii aneb T(r)ipy za všechny prachy (2021)
Rozmarná Anglie aneb Nikdy není tak zle (2023)
PŘIPRAVUJE SE:
Srdečné pozdravy z Řecka (Ikar, 07/24)
Detaily knih:
https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html
Kontakt: damijoa@gmail.com