Jak si v Londýně sekáčujeme

V Česku se hodně mluví o tom, jaké jsou v Anglii skvělé second handy, jak se v nich výborně nakupuje, že tam je levno a hlavně že se tam dají koupit opravdu pěkné a moderní oblečky, prostě že to nejsou takové ty zatuchlé 

 

hadrárny z padesáté rovnoběžky, z nichž je nositelný jeden kus ze sta. 

A tak se většina osob ženského pohlaví (neb jsou to především ženy, jež v sekáčích nakupují), chystajících se do Spojeného království, těší, jak si v Anglii posekáčuje a jak tam nakoupí hromadu svršků nejen sobě, ale i svým podobně založeným, pestrý šatník milujícím, kamarádkám.

Já na tom nebyla jinak. Jen co jsem poprvé vyrazila na nákupní třídu, hned jsem se začala rozhlížet po vývěsní ceduli s nápisem Second hand. Překvapilo mě, že jsem nikde žádnou takovou neviděla, protože pověst hovořila, že Londýn je sekáči prošpekovaný, i usoudila jsem, že možná v onom daném centru, kde se právě nacházím, zrovinka jako z udělání žádný není. Tato zkušenost se ale opakovala na tolika nákupních třídách, že mi to až začalo být nápadně podezřelé.

Jen náhodou jsem tehdy ze zvědavosti vlezla do obchodu s nápisem Scope – charity shop, a co v něm nebylo – sekáč! A pak jsem vlezla do jiného charity shopu a hádejte co, zase to byl sekáč! A tak jsem pochopila, že v Londýně je sekndhendů skutečně hafo, jenže na rozdíl od ČR se nikdo nesnaží vydělávat peníze na starých hadrech, ale naopak, co se vydělá, putuje na charitu. Spousta organizací tak má vlastní obchůdky, a výtěžky jdou přímo té které společnosti. Prodavačky často tvoří důchodkyně, kterým nevadí dostávat buď minimální mzdu, nebo to dělají jako dobrovolnice zadarmo, čímž pádem charita dostává ještě více peněz a paní mají pocit, že nejsou dobré už jen do hrobu.

V místních charitních obchodech se ovšem nekupují jen hadry, často je to spíš taková všehochuť, oblečením počínaje a knihami, hračkami, svíčkami a LP deskami konče. Obchody fungují na tom principu, že někteří lidé se chtějí určitých věcí zbavit, ale zase je škoda je přímo narvat do popelnice, a tak je odnesou do charitního obchůdku. Tam za ně prodavačky hezky poděkují, odnesou je dozadu, oblečení vyperou, připevní cenovku, a šup s ním na krám. Pak přijdou „surfařky“, zboží si koupí, po čase je omrzí nebo se "srazí", a tak ho odnesou na charitu, tam ho odnesou dozadu atd. atd. Prostě takový koloběh zboží v konzumní společnosti.

V charity shopech se dají pořídit úžasné věci za extravagantně nízké ceny. Já teď třeba ujíždím na dětských knížkách, no za 50p, nechte to tam, když normálně takové literární poklady stojí kolem pěti libuší! Co se týče oblečení, je to jedna z nejlepších příležitostí, jak na jednom místě sehnat různé značky a designy za přijatelnou cenu. V Čechách už se kult značek také čím dál více rozšiřuje, ale naštěstí se ještě nerozmohl tak, jako je to tady.

Stále vzpomínám na svoji první aupairskou rodinu, která chodila jen v Gapovském, Nextovském a Marks&Spencerovském, a přestože to specificky nikdy nevylovila, lehce shlížela na ty, kdo měli na visačce něco o kategorii levnějšího. Jednou jsem spočítala všechna trička šestiletého chlapečka, měl jich 36 (aktivně jich nosil asi 8), všechny z výše uvedených podniků. Já měla naproti tomu dvoje džíny a na domácí převlečení dvoje černé leginy, jež jsem sice poctivě střídala, ale protože byly prakticky totožné, nikdo si toho buď nevšiml, nebo nechtěl všimnout. Jednoho dne mi desetiletá holčička, jež byla největším snobem z celé rodiny, řekla, s trochou pohrdání a výčitek v hlase, že pořád nosím jen jedny kalhoty. Udělala chybu, řekla mi to v přítomnosti svého otce, který byl nejmenším snobem, a ten holčičku sjel. Ta se mi sice na jeho nátlak omluvila, ale přesto do mě zasela červa, a tak jsem se po čase aspoň přestala nenápadně převlékat na doma, čímž se počet nošených kalhot rapidně zvýšil o dva kusy.

Přestože jsem měla v kapse titul Mgr, který ještě voněl novotou, připadala jsem si stále jako chudý student a v lepším případě spíš jako uklízečka, jíž jsem ve skutečnosti v podstatě také byla. Šaty sice nedělají člověka, ale na sebevědomí to také dvakrát nedodá, a tak jsem nelenila a hned, jak jsem dostala kapesné, vyrazila jsem dobývat charitní obchody. Zakoupila jsem pár velice zachovalých svršků, z nichž jsem před příchodem domů zručně strhla cedulky s nápisem Rakovina prsu a Mozková obrna, a hadříky narvala do pračky. Když jsem je věšela, dala jsem si velký pozor na to, aby ony značkové kusy nejen okázale visely všem na očích, ale aby má staronová prestižní visačka hezky trčela tak, aby ji nikdo ani při nejlepší vůli nemohl přehlédnout. Netrvalo dlouho, a paní jen tak mezi řečí prohodila: „To máš hezké tričko z toho Nextu...“ Usmála jsem se, potlačila nutkání po česku prohodit „to je ze sekáče, stálo L2.85, dobrý, ne?“ a po anglicku zdvořile poděkovala a nechala si detaily pro sebe. Na pomyslném žebříčku společenské přijatelnosti jsem postoupila o krůček výš.

Dostoupám však až na smetánku? Kdepak, to není nic pro mě. Já radši zůstanu u méně prestižních značek, ale zato u literárních skvostů za padesát pencí. Šaty přece nedělají člověka.