Jak si v Británii (ne)uhnat kulturní šok

  Kulturním šokem se odborně nazývá stav, kdy nějakou dobu pobýváte v zahraničí a začnou vám na nervy lézt tamější zvyklosti a jevy, jež by vám v případě několikadenního turistického pobytu připadaly zajímavé (např. studená voda

 

přestane téct v okažiku, kdy stojíte namydleni pod sprchou; teplá pochopitelně neteče vůbec). K tomu si připočtěte cizí jazyk, zvlášť, když v něm nejste příliš dobří, a často nepochopitelné chování místních lidí, a jak se vám najednou zasteskne po lučinách, skalinách a z jara květu! Padne na vás depka, ale není to depka. Je to KULTURNÍ ŠOK. Nevztahuje se jen na exotické či méně vyspělé země, takový kulturní šok si můžete klidně uhnat v Německu i v Británii. Z lásky k vám, milí čtenáři, jsem sestavila seznam do očí bijících odlišností, jež vás mohou praštit do oka i mysli v zemi spravované žezlem Alžběty II. Nejedná se o šokátory v pravém slova smyslu, ale také jich někdy umí být tak akorád (po krk).

Nejzásadnějším z nich je

ZMRAZÁKOVÉ VAŘENÍ

Ne, není to překlep, opravdu se jedná o „Z-mrazákové“ vaření, tj. odvozené od slov „z mrazáku“. Pravda, máte-li rádi pizzu a hranolky a nesnášíte-li prostát hodiny u plotny, přijde vám zmrázokovo-konzervová kuchyně jako geniální spořič času. Netrvá dlouho a hranolky s fazolemi v tomatové omáčce se přejí a pak se přistihnete, že s českou kamarádkou strávíte hodiny u čaje s mlékem, vzpomínajíce na bramboračku, svíčkovou a tatranky. Přiznám se, že patrně nejnáročnější kulinářská specialita, kterou jsem v Čechách zhotovila, byly špagety s kečupem a sýrem. Až v Anglii jsem se naučila vařit tradiční česká jídla a nejsem líná si v týdnu spíchnout bramborový salát či svíčkovou. Bramboračky, palačinky a pudinky už překonaly sféru vlivu českých přátel a pronikly i do domácností mých nových přátel cizozemských.

BRAMBŮRKOFÍLIE

Úvodem je potřeba vymezit zásadní rozdíl mezi českými „chipsy“ a anglickými „chips“. Chipsy jsou v Čechách brambůrky, ovšem chips nejsou anglický výraz pro brambůrky, nýbrž pro hranolky. Chipsy (tj. brambůrky) se anglicky řeknou crisps. Nepopleťte si to. Chipsy a chips mají ovšem hodně společného. Oboje jsou z brambor, oboje jsou smažené, oboje jsou nezdravé a oboje jsou Brity vášnivě milovány. Myslím, že součástí všeobecného rozhledu je fakt, že britským národním jídlem jsou fish and chips, tedy hranolky s rybou, a proto se o tom tady ani nebudu zmiňovat.

Anglie je brambůrkový stát (teď jsem si to sama spletla a napsala původně „hranolkový stát“. Tak vidíte, jak to mate.) Brambůrky se tady většinou prodávají v kapesním 25 g balení a jsou nedílnou součástí dětských svačin. V každém supermarketu je jim věnováno samostatné oddělení a při jedné prohlídce v rámci sbírání materiálů pro tento článek jsem jich napočítala dvacet šest druhů a příchutí. Samozřejmě jich existuje daleko víc. Největší zastoupení na trhu má firma Walkers.

SENDVIČE

Velká část pracujících Britů obědvá sendviče a teplé jídlo má až na večeři, často v pozdnější večerní době. Sendvič se anglicky řekne sendvič, ale píše se to sandwich; název získal po vynálezci, panu Sandwichovi. Ten prý byl tak náruživý karbaník, že dokonce odmítal přerušit hru kvůli jídlu, a tak poručil svému sluhovi, aby mu přinesl kus hovězího mezi dvěma toustovými chleby. Ostatní hráči se té myšlenky chytli a brzy si začali objednávat „to samé, co Sandwich!“ Tolik zmínka z litaratury poloviny 18. století.                                 Sendviče jsou v Británii velice oblíbené, prodávají se v trojúhelníkových plastových krabičkách a jen zřídka stojí méně než libru. Nejoblíbenější příchutě jsou tuňák s kukuřicí, vajíčko s řeřichou, šunka a sýr, k dostání jsou také exotičtější varianty jako třeba kuře po indicku.

„PŘIBLBLÉ“ KOHOUTKY

Jídlu samozřejmě předchází u civilizovaných lidí mytí rukou. Zde nastává vážný problém. Velké procento starších britských kuchyní a koupelen má umyvadla vybaveno něčím, čemu pracovně přezdívám „přiblblé kohoutky“, a s čímž jsem se jinde než za Malou louží nesetkala. Jak takový přiblblý kohoutek vypadá? Jednoduše. V levém rohu umyvadla se nachází kohotek s horkou vodou, v pravém rohu se studenou. Kohoutky jsou od sebe dostatečně daleko na to, aby se vody z nich tekoucí daly spojit v jediný pramen ne dříve než dole u výlevky. Sluší se také podotknout, že studená voda je v Británii ledová a horká je vařící. Takže je jen na vás, jestli chcete mít ruce rudé od promrznutí nebo od hygieničtějšího opaření. Dlužno dodat, že od tohoto typu kohoutků se ustupuje a v nově postavených bytech už jsou kohoutky řešené stejně jako u nás. Přiblblý kohotek má ale i své přednosti. Díky nim si můžete ve stejném okamžiku napouštět horkou vodu do hrnce na odmáčení a studenou do skleničky se šťávou. Takovou vymoženost nám chytrý kontinentální kohoutek neposkytuje!

PŘEZOUT SE, NEZOUT SE

V amerických filmech vidíme, jak herci převlečení za normální lidi běhají v bytě v botech a pak hází nohy v botaskách na stůl. Trochu mírnější podobu této virtuální reality najdeme v nevirtuální realitě i v Anglii, pouze s tím rozdílem, že Britové dojdou v botech do ložnice, kde se zujou, a pak po stejných kobercích , po nichž šlapali v botách, jež brázdily špinavé a zaplivané chodníky plné odpadků, nalepených žvýkaček a psích, myších a holubích exkrementů, běhají bosi. Jako návštěva se samozřejmě nezouváte, ale je zdvořilé se zeptat, jestli si máte boty sundat, protože některé domy mají neanglosaské tradice.

Nezouvání je normální až tak, že jsem v jedné příručce o kulturních rozdílech našla tuto poučku: „Pozor, některé národy si u dveří zouvají boty.“

LIŠKY

Londýn je místem, kde lišky dávají dobrou noc. To není básnický obrat ruralistů 19. století, to je tvrdá realita sedmi milionového jedno sto sedmdestáti  dvou tisíci a třiceti šesti lidmi osídleného Londýna (dle posledního sčítání v roce 2001). Rudoocasníci (lokální podoba je ovšem spíše nahnědlá) se sem stáhli z okolí, neboť město jim poskytuje bohaté a hlavně pravidelné přísuny potravin. Když říkám město, nemyslím tím pochopitelně magistrát, ale čurbes na ulicích. Najdou se také dobráci („dobráci“), kteří nechávají pro lišky potravu na vlastní zahrádce. V Čechách vyrobíme po nedělním obědě pytlík s kostmi pro psy, zde je tentýž pytlík určen bystrouškám. Štědřejší dárci dokonce koupí v marketu mražené kuře a pohodí ho k popelnici, kde se o něj lišky poperou s krysami. Takovéto štědré dárce bych odměnila sto hodinami veřejně prospěšných prací.

U popelnic se také kmotry stahují. Nevím, kde lišky bivakují přes den, asi v houštinách v parcích nebo v porostech u železničních drah, vylézají většinou ale až po setmění. Jsou plaché, ale zas ne tolik, jak by si jeden přál. Dobrou noc ani zdaleka nedávají, spíš vás o ni připraví, když je ve tři ráno slyšíte dobývat se do černého pytle s odpadem, který se vám už nepodařilo našlapat do popelnice.

Věřím, že veškeré poznatky při svém pobytu ve Velké Británii zužitkuje a ony ztenčí míru vašeho kulturního šoku. Za postkytnoutou pomoc mi nemusíte děkovat, stačí poslat neverbální vyjádření díků v korunách, librách či eurech.