Jak se radikálně změnil můj vztah k pořádku

15. 09. 2009 0:24:10
Maminka nám od raného dětství vštěpovala lásku a úctu k pořádku. Sotva jsme udrželi v ruce prachovku a vysavač, hned jsme byli poučeni, k čemu to slouží a jak se s tím zachází. A když se z nás stali školáci, 

 

stala se modrošedá proužkovaná prachovka a červený lux značky nepřáteli do pohody. Dnem velkého úklidu byl pátek, „abysme měli na víkend uklizeno a mohli už jen odpočívat“, pravila maminka a rozdělila byt na tři části – na sféru mého vlivu, sestřina vlivu a svého vlivu. Vlivem samozřejmě byla míněna zodpovědnost za stav (resp. nestav) prachu na poličkách a v koberci. Já dostala na paškál chodbu a malý pokojík, ségra velký pokoj, mamka dodělala ten zbytek a ještě na nás dohlížela, moderně řečeno supervizovala nás.

A tak sotva jsme přišli v pátek ze školy, měli jsme za úkol osmýčit vše, na čem by mohla utkvít molekula prachu, a důkladně vyluxovat koberec. Ne, že bychom to dělali hned po návratu ze školy, většinou jsme měli na práci spoustu dalších, neméně důležitějších činností, jako sledování dalších dobrodružství Včelky Máji či stříhání vlasů panenkám. Čím déle jsme úklid oddalovali, tím víc se stupňovala nervozita, výčitky a stres.

Když jsem se v osmnácti přestěhovala na kolej a jezdila domů jen jednou po čtrnácti dnech, mohla jsem se na koleji teoreticky na nějaké uklízení vyfláknout s radostným pocitem, že nejsem "supervizovaná" a nikdo mě nemůže do úklidu nutit. Nicméně jsem měla ten páteční úklid tak zafixovaný, že místo abych se radostně a vesele povalovala, byla jsem tak nervózní a vystreslá z toho, že neuklízím, že jsem si ten pocit svobody a volna ani nedokázala užít. A tak jsem šla navlhčeným toaleťákem setřít prach z poličky (prachovky měli na koleji jen cvoci), a teprve poté se mi opět rozsvítilo slunce v duši.

Někdy v té době mě ale zcela záhadně a nepochopilelně chytil záchvat pořádkumilovnosti, který se mě držel docela dlouho. Nešlo o to, že bych musela mít nutně vytřeno nebo vyluxováno, ale spíš o to, aby každá věc byla na svém místě, knížky srovnané od největší do nejmenší, věci na stole (pokud už tam musí být), hezky na jedné hromádce uspořádané buď podle velikosti, nebo logiky, nejlépe podle obojího najednou.

Protože v pátek odpoledne uklízela nejen mamka, ale i celé blízké a široké příbuzenstvo, ba všichni, koho jsem znala, nenapadlo mě, že by to mohlo být někde jinak. I přijela jsem do Anglie a nestačila se divit. Moje první rodina byla velice pořádkumilovná, i když jsem si časem všimla, že pořádek vládne spíš jen tam, kde to má na starost aupairka. Také jsem měla v popisu práce makat jak hadr na koštěti. Doslova. V pondělí, středu a pátek jsem měla na pracovním rozvrhu hodin zametání a luxování přízemí, úterý a pátek navíc ještě prvního patra, pátek dorazilo vytírání všech podlah celého domu.

Už to mi přišlo jako silné kafe. Úplně nejhorší však byla středa, protože se kromě zametání a luxování ještě musel utřít prach v celém bytě, a paní si velice potrpěla na různé ozdobné serepetičky zvané „lapače prachu“ a pochopitelně trvala na tom, abych z nich ten prach odlapala. Tím to ovšem nekončilo. Všechen nábytek se musel vyleštěnkovat, všechna zrcadla vycídit, a třešničkou na dortu byl skleněný stůl v ložnici s kosmetikou její a jejího manžela. Ona sama vlastnila 43 lapačů prachu, které tvořily rtěnky, laky na nehty, laky na vlasy, voňavky, drobné dárečky od dětí, stojánky s fotkami a další blbinky. Pánova půlka, lépe řečeno třetina stolu, byla jednodušší, a představovalo ji asi jen dvacet různých voňavek, vod po holení (dárky k narozeninám od posledních pěti au-pairek včetně mě, netknuté), deodorantů, krémů, olejů.

Každou serepetičku bylo potřeba zvednout, utřít z ní prach, přendat na vedle stojící postel, a když byl stůl prázdný, tak z něj taky utřít prach, vyleštit ho a pak zase lapače nandat zpátky. Jednou jsem z nich utřela prach, sundala je, stůl utřela prachovkou a vše zase esteticky naaranžovala zpátky. Paní si později všimla, že jsem sice kosmetiku oprášila, ale stůl nevyleštila, a poprosila mě, abych to udělala znovu. Měla jsem velkou radost.

Přes veškerý maniakální uklízecí teror, který jsem po svém příjezdu do Anglie zažívala, jsem slyšela zvěsti o tom, že v běžných anglických rodinách je to jinak a že tam vládne nepředstavitelný čurbes. Když se sešlo několik au-pairek, začaly se zpravidla trumfovat, čí rodina má doma větší chlív, jen já zarytě mlčela, protože jsem mohla akorád přispět do diskuse radami typu čím nejlépe vyleštit dubový stůl. To pochopitelně nikoho dvakrát nezajímalo, že. Ale pak jsem si sehnala bokovku – cleaning (úklid) v typicky anglické rodině, jejíž stav domu mě naprosto vyděsil a musela jsem se hodně přemáhat, abych odolala pokušení si ten rajčůr vyfotit a poslat mamince fotku. 

Když jsem se po roce přesunula do jiné aupairské rodiny, byla jsem i já, přes všechno, co jsem už viděla, šokována mírou zapraseností domu. Vážím si toho, že paní udržovala přízemní společné prostory v pořádku a čistotě a já měla na starosti jen hlídání dětí. Ale když jsem pak viděla, v jakém stavu jsou jejich pokoje v patře, nedalo se to popsat jinak než klišovitým „vypadalo to jak po výbuchu granátu“. Kam se člověk podíval, tam se něco válelo. Podlaha byla pokryta oděvy, hračkami, pastelkami, papíry, knihami, propiskami, videokazetami, kosmetickými prostředky, kazetami, novinami a kdovíčím ještě. Bylo s podivem, že děti každé ráno našly svoje školní uniformy, i když hádám, že to bylo jen díky tomu, že v nich běhaly celý den a pak je večer svlékly u postele. Pamatuju si ovšem, že jejich tříletý klučina šel dvakrát do školky v bačkorách, protože nemohli najít boty (štěstí, že našli aspoň obě dvě bačkory).

V té době jsem však byla natolik opojena svobodou ze skončeného uklízecího teroru, že mi jejich bordel nevadil a já sama jsem na nějaké vlastní otrocké uklízecí pátky ani nepomyslela. Vždy jsem však udržovala svůj pokoj v pořádku, protože ukrutně nesnáším, když se někde něco válí.

Své ano jsem řekla muži, který sice nesnáší špínu, ale zato trocha bordelu a poházených věcí ho neobtěžuje ani trochu. Naše protikladnost se projevuje hlavně v případě, kdy nám někdo zavolá, že za půl hodiny se u nás zastaví. V tu chvíli se zastavíme my, rozhlídneme kolem, vyděsíme a začneme překotně dávat byt do lidského stavu. Každý ovšem vidíme priority někde jinde – já začnu uklízet věci ze stolu, zatímco manžel se náruživě vrhne do leštění výlevky ve dřezu. Trvalo mi několik let, než jsem ho přesvědčila, že návštěva si spíš všimne toho, že si na stůl pro samé tiskoviny ani nemá kam položit hrneček, než faktu, že máme úžasně vyleštěnou odpadovou jímku.

Můj pozitivní vztah k uspořádanosti našeho bytu utrpěl první trhliny v těhotenství. Nemajivše energii a byjivše ráda, že se doplazím do práce, domů a uvařím kotel jídla na tři dny, snížila jsem se k tomu, že mě dopisy a noviny na stole, stejně jako oblečení pověšené na věšáku na dveřích a ne úhledně složené ve skříni, začalo pouze iritovat. Sílu, energii a motivaci na přeměnu nepořádku v pořádku od té doby střídavě nalézám a zase ztrácím.

Donedávna jsem si to vyčítala (ale zase ne tak, aby mě ty výčitky zvedly od knížky a postavily ke smetáku). Ale teď je to jinak. Dočetla jsem totiž román Betrayed od Lindsey Harris (mimochodem naprosto strhující kniha), jehož hlavní hrdinka rozhodně není typ a lá moje maminka a nezastírá fakt, že má doma pěkný čurbes a příliš ji to neštve. Svoji životní filozofii však shrnuje takto: „Když si můžu po příchodu z práce vybrat mezi štvaním se po bytě s prachovkou a lehnutím si na gauč s knihou, tak si prostě přirozeně vyberu to druhé.“

Asi to bude znít jako blbost, ale mě to naprosto osvobodilo. Okovy výčitek se rozetnutly, a já si zhluboka vydechla. Nebudu samozřejmě žít v prasečím chlívku, ale taky se nebudu pořádkem, resp. jeho tvorbou, příliš stresovat. A koneckonců, co se vlastně stane, když nebudu mít v pátek vyluxováno? 

 

 

 

 

 

Autor: Alena Damijo | úterý 15.9.2009 0:24 | karma článku: 27.77 | přečteno: 2858x

Další články blogera

Alena Damijo

Jak jsem potkala anglického krále

„Příští středu teda děláme ty pohovory na novou školní účetní, platí to?“ ptám se ředitelky, zatímco listuju diářem. „Jo vidíš, to musíme přesunout, protože jsme byli pozvaní na setkání s vysokým královským hodnostářem."

29.3.2023 v 10:30 | Karma článku: 32.80 | Přečteno: 3094 | Diskuse

Alena Damijo

Půl života za Malou louží

Nedávno jsem oslavila své dvacáté přivandrovalečtiny do Anglie. Z tehdejší vyjukané aupairky se stala úča na základce, místo (nuzného) kapesného beru (nuznou) výplatu a stav svobodná, bezdětná se léty proměnil ve vdaná, sdětná.

6.9.2022 v 10:45 | Karma článku: 30.09 | Přečteno: 1052 | Diskuse

Alena Damijo

Co je láska?

Jako spousta náctiletých, i já měla v šestnácti pocit, že jsem prakticky expert na vztahy mezi mužem a ženou. Jednak jsem přečetla všechny "Rudolfovky", a pak jsem taky měla sešit s citáty moudrých filozofů, autorů a umělců.

14.2.2022 v 10:45 | Karma článku: 25.87 | Přečteno: 778 | Diskuse

Alena Damijo

Je to jen drobnost, taková maličkost

Možná jsem to slovo jen měla dát do uvozovek. Maličkosti jsou totiž obrovská věc! Koho někdy týral zub, ten rozumí; koho trápí teď, ten při čtení těchto řádků horlivě přikyvuje a na oteklé tváři má bolestí lehce zkroucený úsměv.

18.1.2022 v 10:45 | Karma článku: 24.06 | Přečteno: 667 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 30.14 | Přečteno: 603 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 303 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.79 | Přečteno: 532 | Diskuse
Počet článků 110 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2002

Vždycky jsem milovala knížky a nesnášela cizí jazyky, a tak jsem vystudovala bohemistiku. Bůh má však smysl pro humor: Původně roční aupairský pobyt v Londýně se protáhl na devatenáct let, a aby té jazykové ironie nebylo málo, jsem zástupkyní ředitelky na místní základce a učím číst a psát malá Briťata. 
 

KNIŽNÍ VÝPLODY: 

Anglické listí (2017)
Mé anglické sezony (2018)
Angličan v Česku aneb Czech Me Out (2019)
Češka v Anglii aneb T(r)ipy za všechny prachy (2021)

PRÁVĚ VYŠLO:

Rozmarná Anglie aneb Nikdy není tak zle 

 

Detaily knih:

https://www.knizniklub.cz/autori/59210-alena-damijo.html

 

Kontakt: damijoa@gmail.com

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...